Úvodní stránka :: Mil Mi-24 Hind

Mil Mi-24 Hind

Mil Mi-24 je dvoumotorový bitevní a víceúčelový vrtulník určený pro přímou podporu pozemních jednotek a k ničení tanků.

Historie

První zmínky o ruských bitevních vrtulnících se začaly objevovat na začátku šedesátých let. Nejprve byly o ozbrojovaných vrtulnících Mi-4 a Mi-8, u kterých byly zbraňové systémy připojené na bočních křídlech. První návrhy společnosti Mil na ryze bitevní vrtulník byly na dva typy vrtulníků: lehčí (7 tunová) jednomotorová varianta a těžší (10 tunová) varianta se dvěma motory. Nakonec se lehčí varianta nevyráběla a v roce 1968 začaly práce na vývoji dvoumotorové varianty.

První prototyp se označoval V-24 a poprvé vzlétl v roce 1969. U prototypu byla dynamická soustava (motory TV2-117, rotor atd.) odvozena z vrtulníku Mi-8. Zadní část draku byla přizpůsobena z námořní varianty Mi-14. Do nákladní kabiny se vešlo 8 plně vyzbrojených vojáků. Tříčlenná posádka seděla v prostorné bohatě zasklené kabině. Byly postaveny jen tři prototypy.

Nástupcem Mi-24 v Ruské federaci mají být vrtulníky Mi-28 a Ka-50, ale díky vyšší ceně se tak ve větší míře nestalo. Mi-24 se s modernější avionikou se stále vyrábí.

Technologie

Výraznou odlišnost, kterou má Hind oproti ostatním bitevním vrtulníkům je nákladní kabina, která do svých útrob dokáže pojmout až osm vyzbrojených vojáků.

Mi-24 je těžce obrněný vrtulník, který je schopen odolávat i střelám o průměru 12,5 mm. Posádka a důležité součásti vrtulníku jsou chráněné titanovou vanou.

Mi-24 má zatahovací podvozek (kromě posledních variant), na bočních stranách jsou velká křídla se záporným vzepětím, které poskytují vrtulníku dobrou stabilitu a ulehčují nosnému rotoru až o 30 % ve vysokých rychlostech a zároveň slouží jako držáky zbraňových systémů.

Varianty první generace

Varianty vyráběné mezi roky 1972 až 1975. První generace se vyznačovala velkou prosklenou kabinou s posádkou sedící vedle sebe.

Mi-24 (Hind B)

V roce 1972 vznikla první sériová varianta. Od prototypů se lišila silnější a menší pohonnou jednotkou – motory TV3-117 a jiným způsobem prosklenou kabinou. Vrtulník byl schopen nést protitankové rakety typu 9M14M Maljutka (AT-3B Sagger).

Mi-24A (Hind A)

Mi-24A byla varianta vycházející z Mi-24. Hlavním rozdílem byla možnost nést výzbroj 9M17M Falanga (AT-2 Swatter), bloky neřízených raket S-5 ráže 57 mm či letecké pumy do hmotnosti až 500 kg. Výzbroj se umísťovala na křídla se záporným vzepětím. V přídi pod předním sklem byl umístěn jednohlavňový kulomet A-12,7 ráže 12,7 mm.

Označení Mi-24B (neoficiální) bylo určeno pro několik helikoptér, které byly vybaveny novým poloautomatickým naváděním pro raketový systém Falanga. Další změnou byla instalace elektricky ovládaného střeleckého stanoviště s kulometem 9-A-624. Tento typ se nedostal k používání u jednotek.

Mi-24F

Bylo označení verze se zadním rotorem umístěným na levé straně.

Mi-24U (Hind C)

Se nazývala cvičná verze, která měla demontovány všechny zbraňové systémy kromě neřízených raket. Místo střelce bylo plně nahrazeno druhým systémem řízení určeného pro žáka.

Varianty druhé generace

Varianty vyráběné od roku 1976 po současnost. Rozeznávacím parametrem oproti první generaci je stupňovitá kabina, kde v přední části sedí operátor zbraňových systémů a v zadním „kokpitu“ pilot. Na vstupech motoru se začaly montovat ochranné půlkoulové kryty, které zabraňovaly nasávání nečistot, a tím prodlužovaly životnost motorů.

Mi-24D (Hind D)

Varianta sériově vyráběná od roku 1976, která již měla zmiňovanou tandemovou kabinu. Exportní varianty se nazývali Mi-25.

Mi-24D měla podobně jako Mi-24B elektricky ovládané střelecké stanoviště USPU-24 s čtyřhlavňovým kulometem 9-A-624 ráže 12,7 mm. Na koncích křídel jsou umístěné kolejničky na vypouštění protitankových střel 9M17P Falanga protitankového systému 9PI45. Rakety jsou naváděny poloautomatickým systémem Reduga F. Na podvěsech mohl nést čtyři bloky UB-32 s neřízenými raketami S-5 nebo kanonová pouzdra UPK-23-250 s dvojhlavňovými kanony Gš-23L.

Pro bezpečnost byly na vrtulník nainstalovány výmětnice klamných cílů ASO-2V a systém L-166V pro deformaci infračervené stopy.

Mi-24DU (Mi-25U)

Se nazývaly cvičné verze vycházející s Mi-24D. Varianta nemá nainstalovaný kulomet. Instruktor se nachází na místě operátora zbraňových systémů a má shodné vybavení jako pilot.

Mi-24K (Hind G2)

Varianta z roku 1983 určená pro navádění palby. Vrtulník nemá nainstalované zařízení pro odpalování střel, je vybaven celou řadou pozorovacích (průzkumných) zařízení. V pouzdru pod přídí je umístěna kamera.

Mi-24KD je varianta z roku 1987, u které je místo kamery nainstalovaný laserový dálkoměr.

Mi-24RChR (Hind G1)

Varianta Mi-24D určená pro radiační a chemický průzkum z roku 1983. Na závěsnících pro střely jsou umístěné zařízení pro odběr vzorků. Varianta má řadu detekčních systémů.

Modernizovaná varianta z roku 1987 se nazývá Mi-24RA.

Mi-24V (Hind E, Izděje 242)

Zdokonalená varianta vyráběná od roku 1978 s výkonnějšími motory a novým zbraňovými systémy popsanými níže. Exportní označení je Mi-35. Hlavním rozdílem oproti předchozí variantě Mi-24D je použití modernějšího systému 9K113 Šturm-V s protitankovými raketami 9M114 (AT-6 Spiral) a naváděcím systémem Reduga Š. Pod přídí byl opět naistalován kulomet 9A624. Dále může tento vrtulník nést:

• bloky B-8V pro dvacet neřízených raket S-8,
• kanonové kontejnery UPK-23-250 s dvouhlavňovým kanonem Gš-23L,
• zbraňové kontejnery GUV9A s možností instalace granátometu nebo čtyřhlavňového kulometu.

Parametry vrtulníku

Parametr/vrtulník	Mi-24V
Celková délka (m):	21.4
Délka trupu (m):	17.5
Celková výška (m):	5.5
Průměr hlavního rotoru (m):	17.3
Motor:	2 x TV3-117VMA
Výkon (kW):	2 x 1840
Hmotnost prázdná (kg):	8620
Hmotnost maximální (kg):	11500

 

Modernizační program Mi-24V

V novém tisíciletí začalo Ruské letectvo uvažovat o modernizaci vrtulníků Mi-24. Hlavním důvodem modernizace byl stálý nedostatek vrtulníků Mi-28 a Ka-50 a velké množství zastarávajících Mi-24. Modernizace měla probíhat v pěti blocích.

První blok spočíval v prodloužení životnosti draku na 30 let.

Druhý blok se zabýval motorem a transmisí. Motory měly být nahrazeny modernějšími TV3-117VMA nebo VK-2500. Hlavní rotor měl být vybaven listy z kompozitu, zadní vyrovnávací rotor byl navržen čtyřlistý ve tvaru písmene X.

Třetí blok se zabýval úsporou hmotnosti. Starý zatahovací podvozek měl být nahrazen pevným. Křídla byla zkrácena, nyní na každém byly jen dva závěsníky s možností nést těžší výzbroj.

Čtvrtý blok se zabýval zbraňovými systémy. Modernizované vrtulníky měly být vybaveny systémem 9M120 Ataka-V vyvinutého pro Mi-28. Těchto střel mohl nést na jednom zásobníku APU-8/4-U osm kusů, mezi další výzbroj patřily střely 9M39 Igla-V. V přídi měl být nainstalován ve věžičce USPU-24 kulomet 9-A-624.

Pátý blok se zabýval avionikou. Vrtulníky měly být vybaveny kokpitem vybaveným pro použití brýlí pro noční vidění. Pod přídí měl být umístěn pozorovací a naváděcí systém GOES-342. Vrtulník měl také obsahovat systém vlastní ochrany.

Bloková modernizace dala vzniknout několika podvariantám. Byly to vrtulníky označené Mi-24VK nebo Mi-24VM využívající ještě starší pozorovací a naváděcí systém GOES-321VMI. Tyto typy se nedostaly do sériové výroby, nicméně pomohly k vytvoření exportní varianty Mi-35M, která již byla úspěšná.

Mi-35M

Docílení modernizace a produkce nových vrtulníků Mi-24 se podařilo až přes export. V roce 2005 se podařilo Rusku prodat variantu Mi-35M Venezuele. Modernizace vycházela z programu modernizace popsanému výše. Venezuela pojmenovala vrtulníky Caribe, později je přeznačila na Piranha.Vrtulníky byly vybaveny západním radiovybavením. Dalšími zákazníky se stala Brazílie (vrtulníky provozuje pod označením AH-2 Sabre) a Ázerbájdžán. V roce 2011 se pro variantu Mi-35 rozhodlo i Rusko, a to díky nedostatku modernějších vrtulníků Mi-28 a Ka-50.

Mi-35M je vybaven motorem VK-2500PS-03 s novým reduktorem a veškerými prvky uvedenými výše. V kokpitu jsou umístěny dva multifunkční MFD displeje pro zobrazení základních dat (plně nenahrazují všechny analogové ukazatele) a druhý pro zobrazení mapových podkladů. Některé vrtulníky jsou vybavený průhledovým displejem ILS-31. Původně zamyšlený rotační kulomet 9-A-624 je nahrazen spolehlivějším dvouhlavňovým kulometem GŠ-23V umístěném v pouzdře NPPU-23 a je také jedinou zbraní spřaženou s jednotkou GOES-342.

Kolem roku 2020 byly představeny dvě modernizace Mi-35M. První se stejným označením Mi-35M, druhá nese staronové označení Mi-35P.

Parametry vrtulníku

Parametr/vrtulník	Mi-35M
Celková délka (m):	21.4
Délka trupu (m):	17.5
Celková výška (m):	5.5
Průměr hlavního rotoru (m):	17.2
Motor:	2 x VK-2500PS-03
Výkon (kW):	2 x 1790
Hmotnost prázdná (kg):	8354
Hmotnost maximální (kg):	11500

 

Modernizace Mi-35P

Jedná se o označení ekonomické varianty vycházející z Mi-35M. Mi-35P se nabízí jednak jako nový vrtulník, tak jako konverze ze starších typů Mi-24V/P. Vrtulník může být osazen jak kanonem (dle označení to tomu napovídá) nebo kulometem v pouzdře NPPU-23. K zaměření cílů se používá modernizované pouzdro OPS-24N-1L, přes které lze ovládat jak kulomet/kanon, tak laserově navaděné střely. Mezi další výbavu patří pilotážně navigační systém KNEI-24E-1 a autopilot PKV-8-35.Vrtulník má pořád zatahovací podvozek.

Modernizovaný Mi-35M

V tomto případě se jedná o modernizaci samotného typu Mi-35M. Vrtulník obsahuje veškeré modernizace vypsané u Mi-35P. Navíc je vybaven systémem vlastní ochrany Vitebsk S35 obsahující detektory a protiopatření proti IR navaděným raketám a systém výmětnic klamných cílů UV-26M. Výzbroj byla rozšířena o protitankové střely 9A-4172K Vichr-1 systému 9K121M Vichr-M.

Mi-24P (Hind F, Izděje 243)

Mi-24P (Hind F) je nejvíce zastoupená varianta v ruských ozbrojených silách, která vychází z varianty Mi-24V. Vznikla kvůli nespolehlivosti kulometu 9-A-624 ve válce v Afganistánu. Kulomet se díky vysokým teplotám přehříval a zasekával. Další nevýhodou kulometu byla malá účinnost proti obrněné technice a krytům. Místo kulometu byl na pravý bok umístěný 30mm kanon GŠ-30, který byl mnohem spolehlivější a účinnější. Nevýhodou byla pevná lafetace, kvůli které se muselo mířit celým vrtulníkem.

Sériově se začal vrtulník vyrábět od roku 1981. Exportní varianta je označována Mi-35P.

Mi-24PM (Mi-24PN)

Modernizační program probíhající od roku 2003. Díky finanční situaci Ruska v této době zahrnovala modernizace jen to nejdůležitější. Kompatibilitu kokpitu s brýlemi NVG. Používají se ruské brýle typu ONV-1 (ONV-2 nebo ONV-3), které umožňují let 50m nad zemí. Avionický a navigační systém BREO-24 soustředěný kolem jednoho barevného displeje jak u pilota, tak operátora, spolupracující s družicovou navigací GLONASS. V Mi-24PM je také zabudován gyroskopický elektrooptický pozorovací a zaměřovací systém 9S47N Zarevo III. obsahující laserový dálkoměr, infračervený senzor a infračervený goniometr. Tento systém umístěný pod přídí spolupracuje s naváděcím systémem Reduga-Š pro navádění střel Šturm a Ataka. Vrtulník nemá zatahovací podvozek a křídla byla zkrácena.

Mi-24PS

Mi-24PS je varianta z roku 1990 určená pro hlídkové a záchranné účely. Používá je ruské ministerstvo vnitra. První varianta vznikla z typu Mi-24P, další vznikly úpravou Mi-24V. Z vrtulníku byly odstraněny protitankové systémy. Na příď byla nainstalovaná termovize, reproduktory a vyhledávací světlomet. Bylo postaveno jen asi 8 kusů.

Mi-24VP

Mi-24VP je další varianta, která měla využít výhody hlavňové zbraně typů Mi-24V a Mi-24P. Do kulového pouzdra NPPU-24 byl nainstalován kanon GŠ-23. Díky pohybovému pouzdru už nebyla nutnost mířit celým vrtulníkem jako u Mi-24P a zároveň zbraň měla vyšší průraznost než typ Mi-24V. Vrtulník se vyráběl od roku 1989 do 1990 a bylo vyrobeno jen 25 kusů.

Zahraniční modifikace

V posledních letech probíhá nespočet modernizačních programů vrtulníku Mi-24. Jedná se jak o domácí ruské modernizace, tak i zahraniční, převážně izraelské a jihoafrické. Modernizačních variant vzniklo velké množství. Níže jsou vypsané alespoň ty nejdůležitější.

Mi-24 Mission 24

Mission 24 je modernizace z dílen izraelské společnosti IAI, která se dodává od roku 2001 do Indie. HMOSP je sledovací a naváděcí systém nahrazující ruský systém Reduga-F. Kokpit je uzpůsobený používání izraelských brýlí NVG pro noční vidění. Vrtulník může nést jak ruské protitankové střely AT-6 Spiral, tak izraelské střely Rafael Spike.

Mi-24 Super Hind

Super Hind je jihoafrický modernizační program od společnosti ATE (později Paramount), který nahrazuje některé přístroje a zbraňové systémy. V přídi je umístěn 20mm kanon Kentron F-2 a může nést řízené střely Ingwe. Existují modifikace Mk.II, Mk.III a Mk.IV. Používá je Alžírsko a Ázerbájdžán. Charakteristický je mohutnou přídí.