Mil Mi-8

Ruský Mil Mi-8 je jeden z nejvíce vyráběných a rozšířených vrtulníků na světě. Bylo vyrobeno minimálně padesát různých variant plus dalších X úprav od jiných společností.

Mi-17 Hip České republiky

Mi-171Š České republiky evidenčního čísla 9837. Na vrtulníku jsou podvěšené dvě nádrže, nad dveřmi je patrný navíják.

Historie

Vrtulník Mi-8 původně vznikl jako modernizace předchozího typu Mi-4. Nakonec byly tyto změny přijaty a vrtulník dostal své vlastní prototypové označení V-8. Od svého předchůdce převzal uložení hlavního a vyrovnávacího rotoru a zadní část trupu. V roce 1964 byl schválen oficiální název vrtulníku Mi-8 a začala sériová výroba. Mi-8 se vyrábí ve dvou závodech. Starším z nich je Kazaň. Druhým závodem, který Mi-8 vyrábí od roku 1970, je závod v Ulan-Ude. V kódovém značení NATO dostal vrtulník pojmenování Hip.

Prototypy

První prototyp V-8 (Hip A) byl osazen jedním turbohřídelovým motorem Solovjev (Ivčenko) AI-24V s výkonem 2013 kW a čtyřlistým hlavním rotorem. Přepravní kabina byla pro 18 cestujících. Vzhledem k nedostatečnému výkonu jednoho motoru a také díky bezpečnosti bylo rozhodnuto, že druhý prototyp již bude dvoumotorový.

Druhý prototyp V-8A (Hip B) měl již dva motory Klimov TV2-117 s výkony 1103 kW. První vzlet byl proveden v roce 1962. Od roku 1963 byl čtyřlistý hlavní rotor vyměněn za pětilistý upravený z typu Mi-6.

Třetím prototypem byla vojenská dopravní verze pro přepravu až dvaceti výsadkářů. Označovala se V-8AT a byla vyrobena v roce 1963.

Posledním prototypem byl V-8AP pro přepravu VIP.

Technologie

Jedná se o střední víceúčelový klasické koncepce v základních verzích používaný pro přepravu osob. Hlavní rotor je osazen pěti listy, zadní vyrovnávací má tři listy. Motory jsou umístěné nad trupem vedle sebe. Podvozek je klasický, nezatahovatelný. Přední podvozek má dvojitou montáž pneumatik. Na bocích trupu jsou umístěné přídavné nádrže.

Pilotní kabina je třímístná, dopravní verze dokáže přepravit až 24 osob nebo 4000 kg nákladu. Rozměr nákladového prostoru je: délka 5,34 m, šířka 2,32 m a výška 1,8 m.

Verze Mi-8

Jak již bylo uvedeno v úvodu: vzniklo nepřeberné množství modifikací Mi-8. Níže jsou nejdůležitější varianty tematicky rozděleny podle vývozního značení na verze Mi-8, Mi-17, Mi-14.

V této části budou zahrnuty první varianty, tzv. první generace.

Mi-8P (Hip-C)

Jedná se o první sériovou verzi pro přepravu až 28 osob (P - Pasažirskij) z roku 1964. Sedadla byla vyjímatelná, aby se dal přepravovat i náklad. Je rozeznatelná podle hranatých bočních oken. Byly použity dva motory TV2-117A o výkonu 1103 kW.

V roce 1968 vznikla vylepšená verze, u které byla křídlová vrata nahrazena výklopnými dveřmi se schůdky. V zadní části je toaleta, šatna a zavazadlový prostor.

Mi-8S

Verze pro přepravu 6 až 11 VIP osob (S - Salonnyj) vycházející z Mi-8P. První stroje byly vyrobeny v roce 1969. Kabina byla odhlučněna a byla zde k dispozici i toaleta. Zadní dveře byly zaslepeny a ke vstupu se používají jen boční se schůdky. Okna byla hranatá stejně jako u verze Mi-8P. Vrtulník se osazoval silnějšími motory TV2-117F.

Existuje ještě varianta Mi-8PS, která byla méně konfortní. Vznikla přestavbou Mi-8P.

Mi-8S Hip České republiky

Mi-8S České republiky evidenčního čísla 0835. Vrtulník slouží například pro převoz vládních činitelů. Všiměte si vyrovnávacího rotoru umístěného na pravé straně.

Mi-8T (Hip-C, D)

Dopravní verze určená pro přepravu nákladu (T - Transportnyj) v kabině nebo v podvěsu. První verze byly ruské armádě dodány v roce 1966.

V kabině je schopen vrtulník přepravit až 4000 kg, v podvěsu 3000 kg. Na sklopných sedadlech umístěných na bocích trupu je možné přepravit až 24 osob. Tento typ se již měl kulatá boční okénka.


Technické specifikace Mi-8T s porovnáním s konkurencí.


Mi-8TV

Označení ozbrojené verze vyráběné od roku 1968, v armádě se toto označení nepoužívalo. Na obou stranách trupu byly nainstalovány raketové bloky pro 16 raket S-5. Do předních nebo zadních dveří lze umístit kulomety PKT.

Od roku 1974 se takto značí ozbrojené varianty vybavené čtyřmi lyžinami pro protitankové rakety 9M-17P systému Falanga a pohyblivým kulometem na přídi ráže 12,7 mm. Exportní varianta se označovala Mi-8TVK (Mi-8TB) byla vybavena nosiči pro rakety 9M-14M systému Maljutka-M.

Mi-8VKP (Mi-8VZPU, Hip D)

Tato speciální verze se používala jako létající velitelské stanoviště. Do provozu se dostala v roce 1970 a vnikla úpravou stávajících Mi-8T. Od standardních Mi-8T se odlišovala tím, že místo zbraní byly podvěšeny různé specializované kontejnery a na ocasním nosníku byly nainstalovány antény.

Mi-8IV Ivolga (Mi-9, Hip G)

Mi-8IV byla již specializovaná varianta sloužící jako velitelské stanoviště. Vyráběla se od roku 1978. Na trupu jsou umístěny dva hřebeny antén, další jsou umístěny na ocasním nosníku. Další sklopná anténa byla umístěna pod zadními vstupními dveřmi. Mi-9 používá podobné boční vstupní dveře ze stupínku jako Mi-8S.

Mi-8SMV (Hip J)

Hip J byla speciální verze určená pro radioelektronický boj z roku 1971. K rušení nepřátelské protivzdušné obrany sloužil rušící systém Smalta-V. Na každé straně trupu vrtulníku byly instalovány krabicové antény.

Mi-8PP (Hip K)

Další modernější verzí pro radioelektronický boj byla Mi-8PP. Systém Smalta-V byl nahrazen modernějším rušícím systémem – Polje.

V osmdesátých letech byl systém Polje nahrazen modernějším systémem Akacija a vrtulník dostal označení Mi-8PPA. Obě dvě varianty jsou rozeznatelné díky šesti křížovým anténám instalovaných na rámech v zadní části trupu.

Mi-8MB

Jedná se o verzi určenou pro přepravu a záchranu raněných a to převážně po jaderném útoku. Tento speciál se v omezeném množství vyráběl od roku 1973. Na palubě se nachází i jednoduchý operační sál.

Další varianty Mi-8

Mezi pátrací a záchranné verze SAR patří upravený vrtulník Mi-8PS (jiná varianta než stejnojmenná VIP) z roku 1976 určená pro evakuaci lidí z potápějících se lodí.

Mi-8SP a Mi-8SPA byly upravené varianty Mi-8T pro vyzvedávání kosmonautů z přistávacích modulů.

Některé z vrtulníků Mi-8T byly v roce 1974 dovybaveny vlečným zařízením pro odminování. Dostali nové označení Mi-8BT. Použity byly při odminování Suezského kanálu.

Mi-8TG je speciální varianta z roku 1987 s motory TV-2-117TG, které používaly jako palivo metan.

Jako taktické průzkumné varianty nad bojištěm sloužily typy Mi-8R (Mi-8GR) a Mi-8TG (Mi-8TARK).

Verze Mi-17 (Mi-8M)

Druhá generace vrtulníků řady Mi-8 byla v Rusku označována písmenem M (pro vývoz Mi-17). Sériová výroba začala kolem roku 1976.

Hlavními charakteristickými znaky, kterými se odlišuje od svého předchůdce je umístění vyrovnávacího rotoru na levé straně (Mi-8 starších verzí má na pravé). Další změnou je osazení novými silnějšími motory (vyvinutými pro Mi-14) a deflektory pro separaci pevných částic ze vzduchu na vstupech motoru.

U novějších variant se začala používat ještě jedna varianta "čumáku", ve kterém je umístěný radar.

Mi-8MT (Hip H)

Jedná se o první sériovou verzi Mi-8M vycházející svým určením z Mi-8T. Vrtulník byl osazen novými výkonnějšími motory TV3-117MT s výkonem 2x 1397 kW. Mi-8MT později posloužila jako základ pro vývoj dalších variant.

Ze zbraňových systémů může využívat bloky raket UB-32-57 se střelami S-5 nebo blok raket B-8-V10 se střelami S-8.


Technické specifikace Mi-8MT s porovnáním s konkurencí.


Mi-8MTV

V roce 1985 se začal zavádět nový motor TV3-117VM, který byl přizpůsobený pro chod ve vyšších nadmořských výškách. Vrtulník osazený tímto motorem dostal označení Mi-8MTV (pro export Mi-17LV). Díky tomuto motoru byl schopen vrtulník startovat i přistávat v nadmořské výšce kolem 4000 m a schopen létat až ve výšce 6000 m.

Mi-8MTV-1

Sériové varianty Mi-8MTV byly vyráběny v Kazani a označovaly se Mi-8MTV-1 (pro vývoz Mi-17V-1). Jednalo se o civilní neozbrojené varianty.

Označení Mi-8MTPR-1 nese varianta pro elektronický boj nahrazující letité Mi-8PP. Dalším vrtulníkem vzniklým přestavbou z Mi-8MTV-1 je průzkumná varianta Mi-8MTL, která má pod špičatou přídí nainstalován sledovací systém Lunet.

Mi-8MTV-2

Následovala další varianta, tentokrát ozbrojená Mi-8MTV-2, která měla na bočních nosičích 6 úchytných míst na zbraně a kulometem umístěným v přídi pod povětrnostním radiolokátorem.

Některé vrtulníky této verze byly při generálních opravách přepracovány na průzkumně-bojové a to pod označením Mi-8MTV-2RN, které měly pod přídí nainstalované dvě stabilizované stanice systému Antares, kde jedna je určena pro pozorování a druhá pro navádění výzbroje. Další varianta se systémem FLIR je známa pod označením Mi-8MTV-2OER.

Mi-8MTV-3

Mi-8MTV-3 je další vojenskou variantou se čtyřmi úchytnými místy na zbraně. Mezi další rozdíly oproti standardnímu Mi-8MTV-1 patří například zvýšení kapacity nákladního prostoru. Vrtulník nyní mohl pojmout až 30 vojáků místo dřívějších 24.

Demilitarizovaná civilní varianta pro export nese označení Mi-172.

Mi-8MTV-4

Mi-8MTV-4 se nakonec do výroby nedostala. Vrtulník měl obsahovat boční rozšířené dveře na obou stranách trupu a novými zadními vraty, které měli umožnit rychlejší výstup vojáků z vrtulníku.

Mi-8MTV-5

Další variantou z této řady je Mi-8MTV-5, která vycházela z poznatků z předešlé nerealizované varianty. Poprvé byla představena v roce 1995. Do trupu se vešlo 40 vojáků. Pro rychlý výsadek se používaly jednak boční rozšířené zásuvné dveře, tak nově přepracovaná rampa na zádi. Zadní trojdílná rampa obsahovala boční dveře, které měli sloužit pro výsadek, pro naložení techniky se měla otevřít komplet.

Do vrtulníku byl nainstalován systém AHRS a vrtulník byl přizpůsoben pro používání brýlí pro noční vidění.

Mi-8MTV-6

Varianta z roku 2006 s novými motory Klimov VK-2500. a s pomocným startovacím motorem české výroby Safir-5K/G. Nová pohonná jednotka umožňuje vrtulníku operovat až ve výšce 8000 m nad mořem.

Mi-17 Hip Slovenské republiky

Mi-17 Slovenské republiky evidenčního čísla 0847. Na vrchním obrázku je zobrazen ze starší kamufláží, níže s novou digitální. Poslední obrázek zobrazuje palubní desku s přístroji.

Mi-8MTKO

Je označení průzkumné varianty pro speciální operace přestavené z varianty Mi-8MTV-3. Pod přídí jsou dvě gyroskopicky stabilizovaná pouzdra s průzkumnými systémy GOES-337 a má také nainstalovaný výstražný protiraketový systém Mak UFM. K představení této varianty došlo v roce 1999.

Stejné označení dostaly i vrtulníky stejného určení již vycházející z nového typu Mi-8AMTŠ, vrtulníky navíc byly vybaveny dvěma průzkumnými hlavicemi GOES-337 a GOES-321M a průzkumným radioelektronickým vybavením sloužícím ke sledování a lokalizaci nepřátelského radiokomunikačního provozu. Vrtulníky, které sloužili u FSB nesly označení Mi-8MN (Mi-8AMTŠ-MN)

Mi-8AMT (Mi-171)

Ve výrobním závodu v Ulan-Ude se vyráběly až do roku 1992 základní nemodernizované varianty Mi-8MT nebo starší typy. V roce 1992 se začala vyrábět první modernizační varianta pod označením Mi-8AMT (pro export Mi-171).

Varianta byla osazena motory TV3-117VM. Mezi nové avionické systémy patřil systém měření úhlu snosu a rychlosti DISS-32.

V roce 2001 přišlo na popud úspěchů moderních kazaňských variant Mi-8MTV další vylepšení. Vrtulník byl vybaven jednodílnou sklopnou záďovou rampou, která se v praxi více osvědčila než méně spolehlivá třídílná rampa u Mi-8MTV-5.

Mi-8AMTŠ (Mi-171Š)

Jedná se o ozbrojenou variantu Mi-8AMT, kterou vlastní mimo jiné i AČR.

Mi-171Š (Mi-8AMT) Hip České republiky

Mi-171Š České republiky evidenčního čísla 9837 - interiér.

Česká modernizace Mi-171Š

Modernizace českých Mi-171Š proběhla v podniku LOM Praha ve spolupráci s ruskou konstrukční kanceláří MVZ Mil.

Modernizované systémy:

Mi-8MNP

Průzkumně-bojová varianta postavená na základě Mi-8AMTŠ určená pro ruské tajné služby FSB v roce 2010. Vrtulník je přizpůsoben letu i v noci. V kontejnerech na podvěsech je nainstalován systém MERA-M, sloužící k odposlouchávání, lokalizování a rušení radiové komunikace. Dalším průzkumným systémem je systém Ochotnik, který je schopen porovnávat snímané prostředí oproti mapové databázi a autonomně vyhodnocovat změny.

Novější varianta M-8MNP-2 navíc obsahuje průzkumný systém Antares, na který jsou napojeny dvě průzkumné hlavice GOES 321M a GOES 342 umístněné pod přídí.

Mi-171A1

Označení civilní exportní varianty, která prošla certifikací dle amerických předpisů FAR Pt 29.

Mi-171A2

Jedná se o označení modernizačního projektu pro civilní transportní vrtulník, na kterém pracují pod záštitou společnosti Russian Helicopters obě výrobní kanceláře. Důvodem modernizace je technická zastaralost předchozích modelů.

Prototyp, který byl představen v roce 2013, vychází z varianty Mi-8AMT. Novinkou jsou nové motory VK-2500PS-03 se systémem digitálního řízení FADEC. Vyrovnávací rotor je nově překonstruován, má nyní tvar písmene X. Prototyp je vybaven plně skleněným kokpitem KBO-17 obsahující 5 velkoplošných displejů, na které jsou přenášeny veškeré informace s avionických systémů.

Avionické systémy:

Mi-14

Mi-14 je ruský námořní vrtulník, vycházející z Mi-8. První prototyp vlétl v roce 1968 pod názvem V-14, první sériové stroje vzlétly v roce 1975 (varianta Mi-14PL). V kódovém značení NATO se nazývá "Haze".

Mi-14PL

Mi-14PL polského námořnictva.
Autor: Pokazylotniczepl – Vlastní dílo, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15585721

Existují tři základní varianty:

  1. protiponorková,
  2. odminovací,
  3. pro záchranné akce SAR.

Každá z těchto variant je vybavena vodotěsným trupem a zatahovacím podvozkem.

Mi-14PL (Haze N)

Protiponorková varianta vybavena systémem 7071 Kalmar, který se skládal z více prvků. Prvním z nich byl radiolokátor Iniciativa 2M, ten dokázal lokalizovat vynořenou ponorku na vzdálenost 75 km. Data z radiolokátoru zpracovával zaměřovací systém Landyš, který pomocí modulu Sněgir dokázal předávat informace i ostatním stejně vybaveným vrtulníkům. Dalším systém Kalmaru je ponorný sonor Oka-2 tažený na laně o délce 65 m (později 125 m). V zadní části trupu se nachází detektor MAD APM-60. Poslední zmiňovanou sočástí je radiopřijím A-100 Pachra, který přijímá data ze sonobójí. Celý systém obsluhuje operátor sedící bokem v nákladovém prostoru.

Z výzbroje může vrtulník nést torpéda typu AT-1M nebo VTT-1 a nebo řízené APR-2E. Mezi další výzbroj patří hlubinné miny nebo jaderná hlubinná puma SK-1 Skalp. Díky posledně zmiňované výzbroji byla výroba Mi-14 pozastavena, protože dle mezinárodních úmluv se jednalo o jaderný nosič.

Mi-14PLM

Označení modernizované varianty, využívalo se v ní některých prvků z modernějších námořních vrtulníků Kamov Ka-27.

Mi-14E

Označení vývozní varianty. Hlavním rozdílem byla ochuzená výbava, např. byl použit modifikovaný radiolokátor Iniciativa 2ME.


Technické specifikace Mi-14PL s porovnáním s konkurencí.


Mi-14BT (Haze B)

Odminovací varianta z roku 1980. Ze zadní části trupu se na hladinu spouštělo odminovací zařízení. Existovalo několik typů rámů:

Označení Účel
VKT-2 Kontaktní rám pro hladinové miny.
GKT-3V Pro hlubiné pumy.
CEMT-1 Nekontaktní rám pro miny s elektromagnetickým spouštěcím mechanismem.
BAT-2 Pro akustické miny.
VNT-1 Univerzální rám.
VNT-2 Univerzální rám.

Vrtulník byl navíc dovybaven malými okny v zádi trupu, aby posádka mohla kontrolovat odminovací zařízení. A pro noční odminování přídavnými reflektory.

Mi-14PS (Haze C)

Záchranná varianta SAR opatřená pátracími světlomety a většími vstupními dveřmi s jeřábem. Vrtulník je schopen převážet až 20 zachráněných osob nebo dvě nosítka a dalších 10 osob. Posádka se skládá ze dvou pilotů, palubního technika a záchranáře.

Ostatní varianty Mi-14

Civilní varianty nesou označení Mi-14P a Mi-14GP, sloužily většinou k transportním účelům. Pod označením Mi-14PŽ Eliminator III. se skrývá varianta pro hašení požárů, která vnikla konverzí z typu Mi-14BT. Kromě Ruska byla dalším uživatelem Libye.