Úvodní stránka :: Hawker Siddeley Harrier (AV-8)

Hawker Siddeley Harrier (AV-8)

Harrier je první sériově vyráběný letoun s charakteristikou VSTOL na světě. Vznikal již v šedesátých letech za studené války. Počítalo se s jeho používáním na provizorních přistávacích plochách, pokud by byly letiště nepřítelem zničené. Do dnešního dne se používají jeho modernizované varianty pro pozemní útoky a pro přímou leteckou podporu.

Historie

Celou historii tohoto výjimečného letounu lze rozdělit do tří částí, reprezentující jednotlivé vývojové projekty (prototypy), ze kterých se Harrier vyvinul.

P.1127

V roce 1957 vyvinula společnost Bristol Engine Company turbodmychadlový motor Pegasus se čtyřmi polohovatelnými tryskami, který by mohl být použit na letounu se schopností kolmého startu. Motor nabídla společnosti Hawker.

Od roku 1958 začala firma Hawker pracovat na vývoji nového letounu P.1127. Britská vláda díky finančním potížím tento projekt nechtěla financovat a tak byl financován ze soukromých zdrojů a později částečně i z USA. Koncept letounu s charakteristikou V/STOL se nakonec britské vládě zalíbil a v roce 1959 objednala první prototypy na testování.

První prototyp byl dodán v roce 1960 a sloužil ke statickým testům. První konvenční vzlet nastal v roce 1961. Dohromady byly postaveny 2 prototypy a 4 vývojové letouny.

Kestrel FGA.1

Jedná se o označení devíti vývojových letounů. První z nich vzlétl v roce 1964. Trup letounu byl upraven pro zástavbu většího motoru Pegasus 5, křídla byla zkosena směrem dolů oproti prvním prototypům P.1127, další změnou bylo použití větších ocasních ploch. O Kestrel se kromě Velké Británie začalo zajímat USA a Německo. Mezi těmito státy vznikla třístranná smíšená jednotka (Tri-partite Evaluation Squadron), která pomocí svých pilotů testovala vlastnosti letounu. Po úspěšných testech bylo 6 letounů přemístěno pro další testování do USA pod označením XV-6A Kestrel.

P.1127 (RAF)

NATO vydalo požadavky na nový taktický letoun, který měl mít podobné výkony jako F-4 Phantom II. a zároveň by měl mít schopnost VTOL. Hawker přihlásil do projektu svůj koncept P.1154. Nakonec byl v roce 1965 celý projekt zastaven. Díky zrušení tohoto projektu, začalo britské RAF uvažovat o vylepšené variantě letounu Kestrel. RAF objednalo 6 předvýrobních letounů označených P.1127 (RAF).

P.1127 (RAF) se od původních Kestrelů lišil hlavně zabudováním silnějšího motoru Pegasus 6 o výkonu 85 kN, v úpravě křídla, přemístěním balančních koleček na konce křídel. Do letounu bylo dosazeno hodně elektronických systémů vyvinutých pro projekt P.1154. Po úspěšných zkouškách britské RAF v roce 1967 objednalo 60 letounů pod novým označením Harrier GR.1.

Technologie

Harrier je jednomotorový letoun s charakteristikou V/STOL.

Podvozek Harrieru je řešen pomocí jednoho příďového podvozku a za ním v zákrytu umístěném hlavním podvozku. Na křídlech letounu se nacházejí pomocná opěrná kola. Celý podvozek je zatahovatelný.

Letoun je vybaven 4 závěsníky pod křídly a 3 závěsníky pod trupem. Na podtrupové závěsníky je možné podvěsit kontejnery s 30 mm kulomety ADEN.

Motory Pegasus

V letounu je použit speciální motor schopný plnit tuto charakteristiku. Z motoru jsou vyvedené čtyři pohyblivé trysky umístěné na bocích trupu. Z předních trysek vychází studený vzduch od dmýchadla, ze zadních jde teplý vzduch od trysek. Dále letoun obsahuje malé trysky umístěné na křídlech, na přídi a zádi, které slouží ke stabilizaci letounu během vertikálního letu. Vstupy motoru byly umístěné na bocích trupu. Po obvodu sání bylo umístěno 8 malých pohyblivých dvířek sloužících ke zlepšení sání vzduchu i při pomalých rychlostech.

Výpis jednotlivých motorů

Označení motoru:	Použití:	Výkon motoru bez příd. spalování (kN):
Pegasus 1 (BE.53/2)	Prototyp motoru.	40
Pegasus 2 (BE.53/3)	P.1127	49
Pegasus 3	P.1127	62
Pegasus 5 (BS.53/5)	Kestrel	67
Pegasus 6 (Mk.101)	GR.1, T.2	85
Pegasus 10 (Mk.102)	(F402-RR-400), GR.1A, T.2A, AV-8A	91
Pegasus 11 (Mk.103)	(F402-RR-401/402), GR.3, AV-8A, AV-8C, TAV-8A, T.4A, T.4N, T.52	97
Pegasus 11 (Mk.150)	AV-8S, TAV-8S	97
Pegasus 11 (Mk.151)	T.60	97
Pegasus 14 (Mk.104)	Sea Harrier	97
Pegasus 11-21 (Mk.105)	(F402-RR-404/404A), YAV-8A, GR.5/5A, GR.7, T.10	97
Pegasus 11-21 (Mk.152)	EAV-8B	95
Pegasus 11-21 (Mk.106)	(F402-RR-406/406A), AV-8B, TAV-8B	95
Pegasus 11-61 (Mk.107)	(F402-RR-408), AV-8B+, TAV-8B, GR7A	106

 

Varianty první generace

První generaci Harrierů můžeme rozdělit na dva základní vývojové směry. První skupinou jsou Harriery, které byly používány RAF, USMC pro bitevní a průzkumné účely. Hovorově se jim také říkalo Harrier Jump Jet. Druhou skupinu tvoří tzv. Sea Harriery, které byly určeny pro plnění stíhacích, průzkumných a bitevních úkolů přímo z palub letadlových lodí. Dostaly přezdívku Shar.

Harrier GR.1

Označení první jednomístné varianty pro RAF. Tato varianta se dodávala s motorem Pegasus Mk. 101 s výkonem 84,7 kN. Letoun byl vybaven navigačním a bojovým systémem Ferranti FE541 propojeným s HUD displejem. Mezi další výbavu patřil systém TACAN. První let sériového stroje se uskutečnil v roce 1967.

Harrier GR.1A

Jedná se o variantu se silnějším motorem Pegasus Mk.102 s výkonem 91,4 kN. Nových letounů bylo vyrobeno jen pár, zbytek byl předělán z GR.1.

AV-8A Harrier

Jedná se o označení varianty pro americkou USMC, kterou Harrier zaujal. Letouny se původně měly vyrábět v USA společností McDonnell Douglas, nakonec z toho sešlo a letouny se dodaly v letech 1971 až 1976 z Velké Británie. Hlavním rozdílem oproti GR.1 bylo nahrazení všech dílů z hořčíku jinými, odolnými mořské vodě. Letoun mohl nést střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder. V letounu byl nahrazen navigační systém FE541 jednodušším americké výroby.

AV-8S Matador (VA-1 Matador)

Exportní varianta AV-8A pro španělské námořnictvo. Export letounů proběhl přes americké USMC z důvodu britského embarga na vojenskou techniku pro Španělsko. Objednávka proběhla v roce 1973, dodané byly v roce 1976. U společnosti Hawker Siddeley byly vyrobeny jako Harrier Mk. 55, a předány Španělsku přes USMC.

Letoun vybavením vycházel z americké verze AV-8A, lišil se instalací jiných radiostanic. Pro průzkumné mise byl vybaven zabudovanou kamerou umístěnou na levém boku přídě, také mohl nést průzkumný kontejner s kamerami Vinten. V roce 1987 byly letouny modernizovány. Do letounu byly nainstalovány následující systémy:

• systém RWR Marconi Sky Guardian 2000,
• rušící systém AN/ALE-7,
• nový HUD displej od společnosti Smiths Industries.

Harrier T.2

První dvoumístná cvičná varianta pro RAF. Poprvé vzlétla v roce 1969. Bylo postaveno 11 letounů. Letoun byl osazen motorem Pegasus Mk.101. Díky umístění druhého místa pro pilota se musel celý letoun upravit. Příď byla prodloužena, zadní část se díky vyvážení musela také upravit. V kokpitu májí oba pilotové HUD displej, je zde zdvojené řízení. Celkově je letoun o 635 kg těžší.

Harrier T.2A

Varianta se silnějším motorem Pegasus Mk.102.

TAV-8A Harrier

Varianta určená pro americké USMC. V letounu byl nainstalován motor Pegasus Mk.103.

TAV-8S Matador (VAE-1 Matador)

Označení cvičné varianty pro Španělské námořnictvo. Ve Velké Británii byla tato varianta vyrobena pod označením Mk. 56. Španělskému námořnictvo bylo předáno v roce 1976. Španělsko je po vyřazení v roce 1996 prodalo do Thajska.

Harrier T. Mk. 52

Na počátku sedmdesátých let se společnost Hawker Siddeley rozhodla podpořit prodej Harrierů do zahraničí. Proto vnikl předváděcí letoun s civilní registrací G-VTOL, nazýval se Harrier T.Mk. 52. Byl osazen motorem Pegasus Mk. 102. Letoun se předváděl v Iránu, Kuvajtu a dalších zemích, nakonec jako jediný v Asii uspěl v Indii, která nakonec objednala Sea Harriery. Vyřazen byl v roce 1986. Na letounu se také zkoušely nové technologie jako např.:

• Taktika TVIFF (Thrust Vectoring In Forward Flight) - vektorizace tahu při dopředném letu. Díky této schopnost by mohl Harrier při leteckých soubojích uniknout nepříteli či vystřelené střele.
• Odrazový můstek.
• Technika Skyhook - použitelná na malých lodích, kdy by Harriery startovaly a přístávaly pomocí speciálního jeřábu.

Harrier GR.3

Jedná se o označení pokročilejší verze s vylepšenou avionikou a motorem Pegasus Mk. 103 o výkonu 95,9 kN. Letouny byly charakteristické dlouhým „nosem“, ve které byla nová avionika. Letoun byl vybaven systémem ECM, laserovým značkovačem a na zádi letounu detektory systému RWR ARI-18223. První letoun vzlétl v roce 1976. Některé letouny vznikly přestavbou starších verzí.

Parametry letounu

Parametr/letoun	Harrier GR.3
Délka (m):	14.3
Rozpětí křídel (m):	7.7
Výška (m):	3.6
Motor:	1 x Pegasus 11 (Mk.103)
Tah bez přídavného spalování (kN):	1 x 97
Tah s přídavným spalováním (kN):	1 x
Hmotnost prázdná (kg):	6140
Hmotnost maximální (kg):	11430

 

AV-8C Harrier

Označení pokročilé varianty pro americkou USMC, dodávané od roku 1979. Letouny vznikly přestavbou z předchozích variant. Do letounu byl nainstalován systém ECM a INS atd.

Harrier T.4

Pokročilejší dvoumístná varianta. Opět některé letouny byly přestavěny s T.2A. Na přídi letounu byl nainstalován laserový dálkoměr a vyhledávač laserem osvícených cílů. V zadní části letounu byl nainstalován pasivní systém RWR.

Harrier T.4A

Označení varianty se zjednodušenou avionikou (bez laserového dálkoměru a systému RWR). Letouny vnikly přestavbou z T.4, důvodem bylo snížení hmotnosti.

Harrier T.4N

T.4N je cvičná dvojmístná varianta, ve které byla použita avionika ze Sea Harrieru FRS.1. Letouny byly postaveny pro Royal Navy pro výcvik námořních pilotů.
Exportní varianta pro Indii byla nazvána Harrier T.60.

Harrier T.8 (T.8N)

Označení další cvičné varianty pro Royal Navy, opět sloužící pro výcvik. V letounu byla použita avionika z letounu Sea Harrier FA.2.

Sea Harrier FRS.1

V sedmdesátých letech minulého století zavedlo Britské námořnictvo letadlové lodě třídy Invisible a hledalo pro ně vhodné letouny. Společnost Hawker Sideley v té době pracovala na namořní variantě Harrierů, která dostala jméno Sea Harrier. V roce 1975 britské námořnictvo letouny objednala a v roce 1978 vzlétl první stroj s označením FRS.1. V této době společnost Hawker Sideley přešla pod Britisch Aerospace (BAe).

Sea Harrier FRS.1 (Fighter, Strike, Reconnaissance) vycházel z varianty GR.3. Letoun se od pozemní varianty lišil zvětšenou přídí, kvůli zabudování radiolokátoru Ferranti Blue Fox. Letoun mě větší překryt kokpitu a některé části byly vyměněné za slitiny, které odolávají mořské vodě. Letouny mohly používat protilodní střely Sea Eagle.

Sea Harrier FRS.51

FRS.51 je označení vývozní varianty pro Indické námořnictvo dodávané od roku 1983. V roce 2006 Indie projevila zájem o vyřazující se britské Sea Harriery FA2, bohužel díky velkým nákladům na opravy je nenakoupilo. Místo toho své starší letouny modernizovala za pomocí Izraele. Do letounu byl nainstalován radar Elta EL/M-2032 s podporou střel Rafael Derby.

Sea Harriery byly nahrazeny letouny MiG-29K.

Sea Harrier FRS.2 (FA2)

Jedná se o další pokročilejší variantu Sea Harrierů z roku 1984. Letoun je vybaven novějším motorem Pegasus Mk. 106, v přídi byl nainstalován výkonnější radiolokátor Blue Vixen. Mezi další změny patří pokročilejší elektronické rušící systémy, vylepšené přístrojové vybavení v kokpitu a možnost nést střely vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM.

Letouny Sea Harrier ukončily svou službu ve Velké Británii v roce 2006.

Parametry letounu

Parametr/letoun	Harrier FRS.2
Délka (m):	14.2
Rozpětí křídel (m):	7.6
Výška (m):	3.7
Motor:	1 x Pegasus 14 (Mk.104)
Tah bez přídavného spalování (kN):	1 x 97
Tah s přídavným spalováním (kN):	1 x
Hmotnost prázdná (kg):	6374
Hmotnost maximální (kg):	11900

 

Varianty druhé generace

V roce 1973 se spojily společnosti Hawker Sideley a McDonnell Douglas kvůli vývoji pokročilejší varianty Harrierů. Hlavním důvodem byla nedostatečná nosnost a také nedostatečný dolet. Letoun měl nahradit starší verze Harrierů a také v USA letouny A-4 Skyhawk. Tato varianta se měla neoficiálně jmenovat AV-16. Nakonec se celý projekt díky financím na britské straně ukončil a v modernější variantě pokračoval jen americký McDonnell Douglas.

V roce 1978 poprvé vzlétly prototypy YAV-8B, které vznikly předěláním existujících Harrierů AV-8A. Posléze se rozhodovalo, zda bude Harrier II. vhodný pro USMC a zároveň i pro U.S. Navy. Nakonec americké námořnictvo zvolilo letoun F/A-18 Hornet a Harriery zůstaly jen u USMC. V roce 1981 se opět Velká Británie připojila do vývoje a konečně v roce 1982 se začal Harrier II. sériově dodávat k jednotkám.

Britská varianta vyráběná koncernem BAe se začala dodávat od roku 1985 pod označením BAE Harrier GR5. Britské Harriery se od amerických v mnohém liší, hlavní rozdíly jsou v použité avionice.

Harrier II. má nainstalovaný větší a hlavně výkonnější motor Pegasus 15, který pro svůj chod vyžaduje zvětšené otvory pro sání. Letoun má také křídla s větší plochou, které je vyrobeno z kompozitu. Další změnou je zvětšení přechodu trupu a křídla tzv. LERX. Všechny tyto úpravy vedly k zvýšení nosnosti a manévrovatelnosti.

Hlavní výzbrojí prvních variant Harrierů II. byl v kontejneru umístěný rotační kanon GAU-12 Equalizer, v druhém kontejneru byl umístěn zásobník na 300 nábojů. Mezi další výzbroj patřily neřízené rakety ráže 70 mm a pumy Mk.82/83. U pozdějších typů přibila i naváděná výzbroj, viz níže.

V roce 2010 byly všechny britské Harriery vyřazeny a prodány na náhradní díly USMC. Po tomto roce zůstává Harrier ve službě už jen v USA, Itálii a ve Španělsku. Všichni uživatelé počítají s postupným přechodem na modernější letouny F-35 Lightning II.

AV-8B Harrier II.

První varianta Harrierů II. je určená jen pro denní operace. Letouny se dodávaly od roku 1984 do roku 1989. Většina z nich byla předělána na pozdější modernizované varianty.

Letoun obsahoval modernizovaný motor Pegasus 11-21 (Mk.106, americké značení: F402-RR-406). V přídi letounu je nainstalován denní televizní a laserový zaměřovací systém AN/ASB-19 ARBS (Angle Rate Bombing System). Mezi ochranné systémy patří výmetnice klamných cílů AN/ALE-39, systém RWR AN/ALR-67 a rušící kontejner AN/ALQ-126C.

EAV-8B Matador II. (VA.1A Matador II.)

Označení jednomístné varianty určené pro Španělské námořnictvo.

AV-8B Harrier II. Night Attack

Pokročilá varianta s možností pracovat i v noci z roku 1992. Také je někdy označována jako AV-8D. Obsahuje systém FLIR, ARBS, kokpit kompatibilní pro použití brýlí pro noční vidění s novým HUD displejem.

AV-8B Harrier II.+

Velmi podobná varianta jako AV-8B Night Attack, která místo systému ARBS, obsahuje radiolokátor AN/APG-65, který poskytoval možnost používat naváděné střely vzduch-vzduch mimo vizuální kontakt. Letoun může nést zaměřovací kontejner AN/AAQ-28 Litening II. Letoun byl osazen modernějším motorem Pegasus 11-61. Díky novému radiolokátoru je příď letounu prodloužena o 43 cm.

Parametry letounu

Parametr/letoun	AV-8B Harrier II.+
Délka (m):	14.1
Rozpětí křídel (m):	9.3
Výška (m):	3.6
Motor:	1 x Pegasus 11-61 (Mk.107)
Tah bez přídavného spalování (kN):	1 x 106
Tah s přídavným spalováním (kN):	1 x
Hmotnost prázdná (kg):	6340
Hmotnost maximální (kg):	14100

 

EAV-8B Matador II.+ (VA-1B matador II.+)

Označení varianty AV-8B Harrier II.+ pro Španělské námořnictvo. Většina z nich byla předělána ze starší verze EAV-8B.

TAV-8B Harrier II.

Označení cvičné dvoumístné varianty druhé generace Harrierů dodávané od roku 1986.

TAV-8B Harrier II.+

Označení cvičné pokročilé varianty, kterou používá Itálie.

Harrier GR.5

První britská varianta Harrierů druhé generace. Od americké se hlavně lišila použitou avionikou a určitými změnami na draku letounu. Britské Harriery na rozdíl od amerických měly operovat ve velmi nízkých výškách, a proto byl zesílený čelní štítek kokpitu a náběžné hrany křídel. V letounu byl použit motor Pegasus Mk. 105.

Harrier GR.5A

Pokročilejší varianta, která nesla již některé pokročilejší technologie, které byly použity ve variantě GR7.

Harrier GR.7

Pokročilá varianta z roku 1990 přizpůsobená pro použití v noci. Do přídě letounu byl nainstalován systém FLIR GEC-Marconi 1010, systémy pro rušení, kokpit byl vybaven systémy pro noční vidění a novými barevnými displeji. Od roku 1998 je v letounech nainstalována podpora pro kontejnery TIALD pro laserové navádění munice.

Harrier GR.7A

Varianta s novějšími motory Pegasus Mk. 107.

Harrier TA.10

Cvičná varianta s možností plnohodnotného použití v boji. Poprvé vzlétla v roce 1994 a v roce 1995 byla přidělena do služby. Letoun vychází z draku TAV-4B, ale avionické systémy má z britské GR.7, a kvůli tomu má oproti americké ryze cvičné variantě výhodu v možnosti plnohodnotného nasazení v boji.

Harrier GR.9

V rámci programu JUMP (Joint Update and Maintenance Programme) vznikla poslední varianta britských Harrierů druhé generace. Do starších typů byla instalována pokročilejší avionika, komunikační systémy a schopnost nést větší škálu zbraní.

Instalované systémy:

• podpora střel vzduch-země AGM-65 Maverick, Brimstone a řízené pumy Paveway,
• tréninkový vyhodnocovací systém RAIDS (Rangeless Airborne Instrumentation Debriefing System),
• systém pokročilé identifikace přítel/nepřítel SIFF,
• možnost podvěsu kontejneru DJRP (Digital Joint Reconnaissance Pod),
• zaměřovací systém TIALD byl nahrazen přesnějším systémem Sniper XR.

Harrier GR.9A

Varianta s novějšími motory Pegasus Mk. 107.

Harrier TA.12

Opět v rámci programu JUMP vnikly pokročilé varianty i cvičně bojových dvoumístných Harrierů. Všechny vnikly přestavbou starších TA.10.

Harrier TA.12A

Opět se jedná o variantu se silnějším motorem Pegasus Mk.107.