Úvodní stránka :: Letectví :: MCDonnell F-4 Phantom II.

Letectví Koníci Ostatní

Zpět


Aktualizováno


Výrobce:

McDonnell

Společnost McDonnel byla americká společnost vyrábějící vojenská letadla. Vznikla v roce 1939. V roce 1967 se společnost spojila s firmou Douglas a vnikl koncern McDonnell Douglas.

McDonnell Douglas

Společnost McDonnell Douglas vznikla v roce 1967. Sloučením společností McDonnell a Douglas. V roce 1997 společnost koupil Boeing.


Použité zkratky

ELINT

(Electronic intelligence) - elektronické zpravodajství.

FLIR

(Forward Looking Infra- Red) - Infračervený zobrazovací systém pro přední polosféru. Zobrazuje informace pilotovy na základě tepelného obrazu.

FSAT

(Full-Scale Aerial Target) - létající terče ve skutečné velikosti. V USA se pro výcvik používají konvertované letouny s označením QF-4 a QF-16.

HOTAS

(Hands On Throttle-And-Stick) - Jedná se o koncept umístění ovládacích tlačítek a přepínačů přímo na řídící páce letounu. Snižuje se tím zatížení pilota.

HUD

(Head-Up Display) - Průhledová zobrazovací jednotka ve výši očí, přes kterou pilot může sledovat jak venkovní prostor, tak zobrazované údaje.

INS

(Inertial navigation system) - Inerciální navigační systém je zařízení, které za pomocí inerciálních senzorů (gyroskopy a akcelerometry) provádí měření, které slouží k výpočtu postupného pohybu letounu v rámci svého systému souřadnic.

MFD

(Multi-Functional Display) - Zobrazovací displej z tekutých krystalů v kokpitu, na kterém může pilot nebo operátor zobrazovat takřka veškeré informace o letounu - např. schéma zbraňových systémů, stav letounu, mapy, informace z radiolokátorů.

RHAWS

(Radar Homing And Warning System) - Radarový naváděcí a výstražný systém, určený k identifikaci a lokalizaci radarů naváděných střel nebo jiných zbraní. Termín se většinou používal v době, kdy systém RWR ještě neuměl radar lokalizovat.

SAM

(Surface to Air Missiles) - Střely země-vzduch.

SLAR

(Side-Looking Airborne Radar) - radiolokátor s bočním vyzařováním.


Ostatní technika

McDonnell F-4 Phantom II.

Phantom II. je dvoumístný nadzvukový letoun schopný provozu za každého počasí. Byl vyvinut jako stíhací letoun, později se používal i na útoky na pozemní cíle a jako průzkumný.

F-4F Luftwaffe

F-4F Luftwaffe s evidenčním číslem 38-57.

Historie

V roce 1953 začala společnost McDonnell Aircraft na vlastní náklady modernizaci letounů F3H Demon. Bylo vyvinuto několik projektů, u kterých se např. testovalo použití dvou motorů pro zajištění lepších výkonů a zajištění lepšího doletu. Dvoumotorová varianta s motory General Electric J79 byla pojmenovaná po svém předchůdci „Super Demon“. Tento letoun byl přihlášen do soutěže o stíhací letoun pro U.S. Navy a bohužel neuspěl. Soutěž vyhrál konkurenční typ Vought F8U Crusader.
Následně byla vypsána další soutěž U.S. Navy, tentokrát o letoun bitevní. Zde bohužel opět pozměněný „Super Demon“ neuspěl. Soutěž vyhrál konkurenční A-4 Skyhawk.
V americkém námořnictvu se však objevila potřeba námořního stíhacího letounu schopného operovat za každého počasí s výkonným radarem a schopností útočit na pozemní cíle. Společnost McDonnell navrhla prototyp XF4H-1, který využíval nových radarem naváděných střel Sparrow III. a byl osazen dvěma motory General Electric J-79-GE-8. Konkurenční nabídku pro námořnictvo měla společnost Vought se strojem XF8U Crusader III. Vítězem se stal v roce 1958 letoun F4H.
Dalším milníkem je rok 1959, kdy letoun dostal nové pojmenování Phantom II. Sériové letouny byly U.S. Navy dodávány od roku 1961, poslední letoun byl vyroben v Japonsku v roce 1981. Nahradily je nové letouny F-15 Eagle u USAF a F-14 Tomcat u U.S. Navy. U některých států mimo USA ještě slouží.

Technologie

Phantom II. byl svou koncepcí dvojmístný, dvoumotorový letoun, u kterého se původně předpokládalo jen s používáním radarem naváděných střel vzduch-vzduch, bez použití kanonu pro manévrový vzdušný boj. Střely vzduch-vzduch a jejich navádění bylo v této době velmi nespolehlivé. Piloti byli díky této nevýhodě hodně omezeni a v mnoha bojových situacích nemohli zasáhnout. Od roku 1967 se tato situace začala řešit díky přičinění plukovníka Fredericka C. „Boots“ Blesse, který prosadil používání závěsných kontejnerů SUU-16 nebo SUU-23 s kanonem Vulcan. Později od varianty F-4E už byl kanon do letounu vestavěn.

F-4F Luftwaffe

F-4F Luftwaffe s evidenčním číslem 38-57, na prvním obrázku je zobrazeno pouzdro na kanon a přední podvozek, na druhém typická záď Phantomů.

Používané motory u jednotlivých variant F-4
Typ motoru Varianta Výkon bez přídavného spalování Výkon s přídavným spalováním
General Electric J79-GE-2A F-4A - 71,6 kN
General Electric J79-GE-8 F-4B - 75,4 kN
General Electric J79-GE-10 RF-4B, F-4J - -
General Electric J79-GE-15 F-4C, RF-4C, F-4D 48,5 kN 75,6 kN
General Electric J79-GE-17 F-4E 52,6 kN 79,4 kN

 

Specifikace variant letounů F-4
Vlastnost/varianta F-4C F-4E
Délka trupu: 17,6 m 19,2 m
Rozpětí křídel: 11,7 m
Výška: 5 m
Hmotnost (prázdná): 12 700 kg 13 757 kg
Hmotnost (maximální): 26 308 kg 28 030 kg
Pohonná jednotka: 2x General Electric J79-GE-15 2x General Electric J79-GE-17A
Výkon bez přídavného spalování: 2x - 2x 56,2 kN
Výkon s přídavným spalováním: 2x 75,6 kN 2x 79,4 kN

Varianty U.S. Navy a USMC

F-4A (F4H-1F)

F4H-1F je před sériovou variantou určenou pro U.S Navy. Díky zpoždění dodávek motorů General Electric J-79-GE-8 byla osazena slabšími J-79-GE-2A s výkonem 71,6 kN s přídavným spalováním. V roce 1962 byla přejmenována na F-4A. Bylo vyrobeno jen malý počet letadel (asi 45), nedostaly se většinou k jednotkám a sloužily pro testování.

F-4B (F4H-1)

F-4B se označovaly sériové stroje s motory General Electric J-79-GE-8 o výkonu 75,4 kN s přídavným spalováním, které byly určené pro U.S. Navy. Letoun byl vybaven:

Na podvěsech mohl nést rakety typu AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder.

RF-4B (F4H-1P)

RF-4B je průzkumná varianta Phantomu z roku 1965 pro U.S. Navy. Varianta nahrazovala letouny F8U-1P Crusader, které nebyly přizpůsobeny pro noční průzkumné operace. Celá přední část (nos) byla speciálně upravená pro tyto operace. Radar byl nahrazen mnohem menším typem Texas AN/APQ-99 a do velké přídě byly nainstalovány kamery a fotoaparáty na pohyblivém rotačním nosiči. Letoun byl dále vybaven:

V roce 1975 byla provedena modernizace letounů RF-4B v rámci projektu SURE (Sensor Update and Refurbishment Effort). Původní motory General J79-GE-8 byly nahrazeny novějšími J79-GE-10. Inerciální navigační systém AN/ASN-48 byl nahrazen novějším AN/ASN-92, radiolokátor AN/APQ-102 byl nahrazen AN/APD-10B.

Ostatní méně význačné varianty F-4B

Název Popis
F-4G Navy Označení 12ti F-4B Phantomů určených pro testování automatického přistání na letadlových lodích. Letouny byly vybaveny digitálním komunikačním systém AN/ASW-21. Později byly opět předělány na F-4B.
DF-4B Označení pro malý počet předělaných F-4B na bezpilotní letouny.
EF-4B Varianta pro elektronický boj vycházející z F-4B. Letoun nesl v podvěsu několik detekčních kontejnerů.
NF-4B Označení dvou F-4B určených pro další výzkum. Písmenem N se označují letouny, které se díky úpravám nemůžou vrátit do plně provozního stavu.

F-4J

V roce 1965 došlo k úpravám stávající verze U.S. Navy F-4B. Motory byly zaměněny za novější General Electric J79-GE-10. Díky větší váze, byly také zvětšeny kola. Křídla byla mírně upravena, kvůli pomalejším a bezpečnějším přistáním na letadlových lodích. Po roce 1970 byly letouny převáděny pod USMC.
Avionika:

F-4K (FG Mk.1)

F-4K je exportní varianta letounu F-4J pro námořnictvo Velké Británie. Letoun byl dodáván od roku 1968. Britské značení bylo FG.Mk.1. Britové chtěli nahradit již zastaralé letouny deHavilland Sea Wixen novými vyvíjenými letouny Hawker Siddeley P.1154. Bohužel projekt díky financím nebyl realizován a britské námořnictvo nakonec nakoupilo od USA letouny Phantom II.
F-4K byly z velké části vyráběny ve Velké Británii, hodně součástí bylo vyměněno za britské. Motory byly nahrazeny britskými výkonnějšími Rolls-Royce RB.168-15R Spey 201, které umožňovali i vzlétnutí letounu z mnohem menších runwayí, nebo letadlových lodí. Systém řízení palby AN/AWG-10 byl nahrazen britskou modifikací AN/AWG-11.

F-4M (FGR Mk.2)

Další britská modifikace pro RAF s označením FGR Mk.2. dodávaná od roku 1968. Letoun byl velmi podobný FG.Mk.1, měl stejný motor, systém řízení palby se lišil, byl použit AN/AWG-12.
Britové společně s Francouzi vyvíjeli nový útočný letoun, později známý jako Sepecat Jaguar. Do té doby RAF využívalo F-4M jako útočné letouny, po dodání Jaguarů přešli letouny k obranným operacím.

F-4N

F-4N je modernizační program U.S. Navy pro verzi F-4B (projekt Bee Line) z roku 1972. Letouny prošly stejným aerodynamickým vylepšením jako typ F-4J. Bylo odstraněno velké produkování černého kouře při letu bez přídavného spalování.
Avionika:

F-4S

Jedná se o velmi podobný modernizační program z poloviny sedmdesátých let, jako byla modernizace F-4N. Největší změnou byla výměna motorů za méně kouřivé, jedná se o motory J79-GE-10B (použité i u F-4N). Drak letounu a podvozek byl zesílen. Systém řízení palby byl zaměněn za novější digitální systém AWG-10B.

Varianty USAF

Velmi dobré výkony Phantomu II. upoutaly i USAF, které se většinou bránilo vzít do služby typy letadel používaných u U.S. Navy. Letoun byl nejprve zkoušen s konkurenčním letounem Convair F-106 Delta Dart v programu nazývaném „Operation High-speed“, kde na plné čáře uspěl. F-4 pro USAF nejprve dostal nový název F-110 Spectre, později při přeznačování vojenských letadel dostal označení F-4C Phantom II..

F-4C (F-110 Spectre)

První sériový F-4C vzlétl poprvé v roce 1963. Hlavní rozdíly oproti námořní variantě F-4B jsou následující:

Avionika:

Zbraně:
Střely vzduch-vzduch: AIM-7 Sparrow, AIM-4 Falcon, AIM-9 Sidewider.
Střely vzduch-země: AGM-12 Bullpup, AGM-45 Shrike, AGM-65 Maverick.
V pozdějších letech se díky absenci kanonu, začal montovat závěsný kontejner SUU-16 s vestavěným kanonem Vulcan.

EF-4C Wild Weasel IV

EF-4C Wild Weasel IV jsou speciálně upravené letouny F-4C pro mise Wild Weasel. Jsou vybavené elektronikou navrženou pro detekci a lokalizaci a ničení nepřátelských radarových zařízení. Do služby vstoupily v roce 1968. Letoun primárně používal protiradarové střely AGM-45 Shrike.
Avionika:

RF-4C

RF-4C je neozbrojená průzkumná verze, která se vyznačuje delším „nosem“ (přední částí letounu) vyvíjenou současně s RF-4B. Všechny zbraňové systémy a radar byly odstraněny a nahrazeny kamerami, mapovacím radarem a zobrazovacími zařízeními pro průzkum.
Letoun je svou průzkumnou výbavou velmi podobný jako již popisovaný RF-4B. V roce 1970 bylo několik strojů dovybaveno navigačním systém AN/ARN-92 LORAN-C/D, který dokázal pracovat za každého počasí. Později byl u některých letounů zkoušen kamerový systém HIAC-1 LOROP, zavěšeným v kontejneru pod trupem.

F-4D

Vylepšená varianta F-4C dodávaná do armády od roku 1966. Hlavní rozdíly byly v použité modernější avionice:

U F-4D byla zachována možnost používání střel AIM-7 Sparrow. Podpora pro střely AIM-9 Sidewinder byla odstraněna ve prospěch střel AIM-4 Falcon. Později byla opět podpora střel AIM-9 obnovena.
Několik letadel bylo vybaveno laserovým značkovačem AN/ASQ-153 Pave Spike umístěným pod trupem, sloužícím pro podporu střel AGM-65 Maverick. Později se začal používat novější laserový značkovač AN/AVQ-10 Pave knife, který dokázal pracovat i za snížené viditelnosti.

EF-4D

EF-4D je další varianta Wild weasel IV pro ničení radarových stanovišť vycházející z F-4D. Navíc byla zabudována podpora pro navádění antiradarových střel AGM-78 Standard pomocí naváděcího systému AN/APS-107. Později byly tyto varianty předělány na F-4G.

F-4E

Nová varianta z roku 1967, která již obsahovala 20mm kanon M61A1 Vulcan umístěný v přídi. Kanon je umístěn v prodloužené přídi z průzkumných verzí, díky úspoře prostoru se musel použít radiolokátor s menší anténou Westinghouse AN/APQ-120. V letounu byl také použit naváděcí a varovný systém RHAWS AN/APS-107, později byl nahrazen modernějším systémem AN/APR-36.
Některé z F-4E byly vybaveny novým laserovým značkovačem pro navádění bomb AN/AVQ-26 Pave Tack. Tento systém byl umístěn pod trupem. Díky své váze a velikosti se museli přidávat jen menší přídavné nádrže na palivo a omezené množství střel.
F-4E bylo ze všech variant vyrobeno nejvíce. Také se tato varianta hodně exportovala do jiných zemí, např. do Jižní Koreje, Austrálie, Iránu, Izraele. V posledně jmenovaném státě došlo k určitým modifikacím. Například v Izraeli byla přidána podpora pro střely vzduch-vzduch a vzduch-země místní výroby a systém FLIR. Kanon Vulcan byl nahrazen 30mm kanonem DEFA.

RF-4E

Další průzkumnou neozbrojenou verzí, tentokráte vycházející z F-4E byla RF-4E. RF-4E kombinovala silnější a novější motory s průzkumnými systémy varianty RF-4C. Letouny byly určeny jen pro vývoz.
Největším odběratelem bylo Německo. Letouny byly vybaveny kamerami společnosti Fairschild KS-87 a KS-82, pro noční mise byly vybaveny silnými bleskovými systémy. Od roku 1978 začala německá Luftwaffe vybavovat zbraňovými systémy pro útoky na pozemní cíle.
Dalším význačným odběratelem byl Izrael. Izraelské RF-4E Oref mohly nést střely AIM-9 Sidewinder a izraelské střely Python a Shafrir a byly vybaveny izraelskou avionikou.
Mezi další země, kam se tato průzkumná varianta dodávala, byly Irán, Řecko a Turecko.

F-4EJ

F-4EJ je varianta pro japonské letectvo JASDF. Japonská armáda je od svého založení armádou jen obrannou, proto i Phantomy II. byly dodány bez systémů pro bombardování a podpory střel vzduch-země. Letouny neměly ani podporu tankování za letu. Některé systémy v letounu byly nahrazeny japonskými, například systém varování. F-4EJ vyráběla v Japonsku v licenci společnost Mitsubishi.
RF-4EJ je průzkumná varianta pro JASDF, vycházející z RF-4C.

F-4EJ Kai

F-4EJ Kai je modernizační program japonských letounů F-4EJ, který probíhal od roku 1984. Hlavní změny byly v avionice:

RF-4EJ Kai byla zdokonalená průzkumná varianta s novým radiolokátorem AN/APQ-172 vycházející s F-4EJ Kai. V závěsnících pod trupem mohli nést systém ELINT společnosti Mitsubishi a radar s bočním vyzařováním Thomson-CSF Raphael SLAR.

F-4F

F-4F je označení letounů pro německé Luftwaffe vycházející z F-4E. F-4F vycházelo z projektu z roku 1960, kdy USA nabízela Německu jednomístnou variantu s označením F-4E(F), kterou nakonec Luftwaffe díky financím odmítlo. F-4F byla velmi zjednodušená verze F-4E, která postrádala možnost nést přídavné nádrže, neměla nainstalovaný systém pro podporu střel AIM-7 Sparrow a byl v ní nainstalován zjednodušený radiolokátor AN/APQ-120. Většina dílů, včetně motorů, byly vyráběny přímo v Německu. Dodávky letounů Luftwaffe začaly v roce 1973.
Od roku 1980 do 1983 byly letouny modernizovány. Byla přidána schopnost nést střely AIM-7 Sparrow, AIM-9L Sidewinder a AGM-65 Mawerick. Další změny proběhly u avioniky a do kokpitu byly nainstalovány MFD displeje.
F-4F ICE (Improved Combat Efficiency) je modernizační program z roku 1983, který měl udržet německé letectvo na patřičné úrovni, dokud nedoběhne program EFA (Eurofighter Typhoon). Radiolokátor byl nahrazen modernějším Hughes AN/APG-65 používaných u letounů F/A-18 Hornet. Byla zavedena podpora pro střely AIM-120 AMRAAM.

F-4G

F-4G je označení pro variantu Wild Weasel, určenou pro navádění a ničení radarových stanovišť. Předchozí varianta EF-4C měla ještě plno omezení, které vyplývali z rychlých konverzí během vietnamské války. F-4G již byla mnohem dokonalejší. Základem byla varianta F-4E.
Kanon M61A1 Vulcan byl odmontován a místo něj byl nainstalován naváděcí a varovný radiolokátor AN/APR-38. Letoun byl schopen nést protiradarové střely AGM-45 Shrike a AGM-78 Standard. Letoun byl také schopen nést střely vzduch-země AGM-75 Maverick. Později ještě byla dodána podpora pro protiradarové střely AGM-88 HARM pomocí nového radiolokátoru AN/APR-47. Pro vlastní ochranu byl F-4G vybaven rušičkami AN/ALQ-119 nebo modernější AN/ALQ-131 v podvěsu pod křídlem, také byl schopen nést rakety AIM-9 Sidewinder a AIM-7 Sparrow. První letouny byly dodávány od roku 1979.

Kurnass 2000

Jedná se o izraelský modernizační program, který by prodloužil letounům Phantom II. životnost až do roku 2000. První modernizované letouny byly dodány v roce 1987. Většina změn proběhla na avionice letounu:

QF-4

Starší již vyřazené letouny F-4B, F-4C, F-4E, RF-4E byly od roku od roku 1997 konvertovány na bezpilotní terče (FSAT) pro výcvik pilotů USAF a U. S. Navy. V roce 2007 se začaly úžit zásoby letounů schopných konverze na terč a bylo rozhodnuto je nahradit novým terčem QF-16. Poslední letoun QF-4 byl dodán v roce 2013. Bylo jich konvertováno něco přes 300 kusů.

 


Zpět | Nahoru