Úvodní stránka :: Letectví :: General Dynamics (Lockheed Martin) F-16 Fighting Falcon

Letectví Koníci Ostatní

Zpět


Aktualizováno


Výrobce

General Dynamics

Společnost General Dynamics je jedna z největších společností zabívající se vojenskou výrobou a vývojem. Vznikla v roce 1952 sloučením několika firem (např. Canadair, Convair). V devadesátých letech minulého století se začala postupně zbavovat divizí zabívající se letovou technikou a nyní se zabívá jen tou pozemní.

Lockheed Martin

Společnost Lockheed Martin vznikla v roce 1995 sloučením Lockheed Corporation a Martin Marietta. Jedná se o jednu z největších zbrojařských firem na světě.


Použité zkratky

ACMI

(Air Combat Maneuvering Instrumentation) - přídavný kontejner používaný pro výcvik a analýzu dat při simulaci např. bojové akce.

AESA

(Active electronically scanned array) - typ radiolokátoru s aktivním elektronickým snímáním.

CAS

(Close Air Support) - přímá letecká podpora.

CFT

(Conformal fuel tank) - konformní přídavné nádrže - instalují se přímo na trup letounu, jsou aerodynamické. Používají je např. F-16, F-15, F/A-18.

DFCS

(Digital Flight Control System) - digitální systém řízení letu používaný u letadel.

EPAF

(European Participating Forces) - sdružení vojenských vzdušných sil čtyř evropských států: Belgie, Dánska, Nizozemí a Norska.

ETF

(Enhanced Tactical Fighter) - program na náhradu dosluhujících letounů F-111. Program vyhrál letoun F-15E.

EWMS

(Electronic Warfare Management System) - elektronický systém spojující informace z jednotlivých čidel a ECM, RWR systémů a následné předání v přehledné formě pilotovi.

FBW

(Fly-by-wire) - elektroimpulzní řízení letounu (signály od řízení jsou přenášené elektricky, nikoliv mechanicky, nebo hydraulikou).

FLIR

(Forward Looking Infra- Red) - Infračervený zobrazovací systém pro přední polosféru. Zobrazuje informace pilotovy na základě tepelného obrazu.

FSAT

(Full-Scale Aerial Target) - létající terče ve skutečné velikosti. V USA se pro výcvik používají konvertované letouny s označením QF-4 a QF-16.

FSX

(Fighter Support Experimental) - program japonských obraných sil, ze kterého úpravou F-16 vznikl zcela nový letou Mitsubishi F-2.

GCAS

(Ground Collision-Avoidance System) - americko-švédský program pro testování automatického systémů předcházení kolizí se zemí.

GPS

(Global Positioning System) - Systém družicové navigace.

HOTAS

(Hands On Throttle-And-Stick) - Jedná se o koncept umístění ovládacích tlačítek a přepínačů přímo na řídící páce letounu. Snižuje se tím zatížení pilota.

HUD

(Head-Up Display) - Průhledová zobrazovací jednotka ve výši očí, přes kterou pilot může sledovat jak venkovní prostor, tak zobrazované údaje.

IFTS

(Integrated FLIR and Targeting System) - pozorovací a zaměřovací systém, který se skládá z řídicího systému, FLIR čidla umístěného před kokpitem a podvěsného kontejneru.

JHMCS

(Joint Helmet Mounted Cueing System) - přilbový zaměřovací a zobrazovací systém vyvinutý ze systému DASH III..

JSF

(Joint Strike Fighter) - vývojový program letounu F-35 Lightning II..

LANTIRN

(Low Altitude Navigation and Targeting Infrared for Night) - Infračervený navigační a zaměřovací systém pro noční lety v malých výškách.

LINK-16

Jedná se o vojenský komunikační systém sloužící pro posílání taktických informací. Pro přenos informací používá přístup TDMA a pracuje na frekvencích 960 - 1 215 MHz. Byl vyvinut v USA.

MFD

(Multi-Functional Display) - Zobrazovací displej z tekutých krystalů v kokpitu, na kterém může pilot nebo operátor zobrazovat takřka veškeré informace o letounu - např. schéma zbraňových systémů, stav letounu, mapy, informace z radiolokátorů.

MLU

(Mid-Life Update) modernizační program pro zvýšení životnosti letounu. Nejvíce je tato zkratka používaná u letounů F-16 a Panavia Tornado.

MMC

(Modular Mission Computer) modulární palubní počítač, který umožňuje komunikaci mezi jednotlivými čidly, bojovými systémy, jednotlivými ovládacími prvky atd. a zjednodušuje práci pilotovi.

NASA

(National Advisory Committee for Aeronautics) - Národní úřad pro letectví a kosmonautiku je americká agentura zodpovědná za americký kosmický program a všeobecný výzkum v oblasti letectví.

NATO

(North Atlantic Treaty Organization) - Severoatlantická aliance založená v roce 1949.

RWR

(Radar Warning Receiver) - Systém umožňující detekci přítomnosti radarových signálů.

SEAD

(Suppression of Enemy Air Defenses) - označení pro speciální letecké mise, které mají za úkol zničit protivníkovu protileteckou ochranu. Jsou také známé pod označením Wild Weasel.

SOP

Svislá ocasní plocha.

VCID

(Voice-Controlled Interactive Device) - systém hlasového ovládání letounu. Testoval se například na letounu F-16 v rámci programu AFTI.


Ostatní technika

General Dynamics F-16 Fighting Falcon

F-16 je víceúčelový jednomotorový velmi rozšířený bojový letoun pocházející z dílen General Dynamics. První typy byly určeny pro stíhací účely, pozdější již jsou víceúčelové. Kromě USA Falcony využívá dalších pár desítek států. Od roku 1993 převzala výrobní zařízení společnost Lockheed Martin.

F-16AM Norského letectva

F-16AM (MLU) norského letectva s číslem 664.

Historie

Vývoj F-16 byl zahájen v roce 1971 podle požadavků USAF na nový lehký vysoce obratný letoun. Vývojový program dostal název LWF (Light Weight Fighter program). V roce 1972 byly vybrány z pěti různých návrhů projekty společností General Dynamics (YF-16) a Northrop (YF-17). Nakonec v roce 1975 byl vybrán projekt YF-16 a letadlo dostalo oficiální název F-16A (pro jednomístnou verzi) a F-16B (pro dvojmístnou verzi). První sériový stroj vzlétl v roce 1978. Letoun postupně nahrazoval například letouny McDonnell Douglas F-4 Phantom II. nebo Lockheed F-104 Starfighter.

Technologie

F-16 je jednomotorový středoplošník s charakteristickým přechodem náběžné hrany křídla do trupu, generující silné víření, které zlepšuje ovladatelnost letounu při vysokých úhlech náběhu a snižuje odpor při letu nadzvukovou rychlostí. Pohyblivé náběžné hrany křídla a vztlakové klapky po celém rozpětí křídla jsou řízeny systémem FBW, v tomto případě bez mechanické zálohy. Pilot ovládá letoun systémem HOTAS.
U letounů F-16 se používají dva druhy vstupů vzduchu v závislosti na typu použitého motoru. Pokud je použit jakýkoliv motor Pratt & Whitney je instalován tzv. NSI (Normal Shock Inlet) – malý sací otvor motoru. U motorů General Electric se používá tzv. MCID (Modular Common Inlet Duct) – velký sací otvor motoru.

Používané motory u jednotlivých variant F-16
Typ motoru Výrobní bloky Výkon Výkon s přídavným spalováním
Pratt & Whitney F100-PW-200 1 – 20 65,3 kN 106 kN
Pratt & Whitney F100-PW-220E 25, 32, 42 64,9 kN 105,7 kN
General Electric F110-GE-100 30, 40 76,3 kN 128,9 kN
General Electric F110-GE-129 50
Pratt & Whitney F100-PW-229 52 75,6 kN 126,8 kN
General Electric F110-GE-132 60 84,5 kN 144,6 kN

 

Specifikace jednotlivých variant F-16
Vlastnost F-16A blok 15 MLU F-16C blok 30 F-16C blok 50
Délka: 15,03 m
Rozpětí: 10,1 m 9,8 m
Výška: 5 m 4,8 m
Hmotnost (prázdná): 8 270 kg 8 670 kg 8 581 kg
Hmotnost (maximální): 19 200 kg 16 875 kg
Motor: 1x F100-PW-220E 1x F110-GE-100 1x F110-GE-129
Tah motoru bez přídavného spalování: 1x 64,9 kN 1x 76,3 kN 1x 76,3 kN
Tah motoru s přídavným spalováním: 1x 105,7 kN 1x 128,9 kN 1x 128,9 kN

Prototypy a zkušební letouny

YF-16

Jedná se o označení prototypů letounu. První z nich vzlétl v roce 1974. Byly postaveny dva.

F-16 CCV

V roce 1975 byl jeden z prototypů YF-16 předělán na verzi F-16 CCV (Control Configured Vehicle). Tento typ má nezávislé ovládání řídících ploch. Letoun lze rozpoznat pomocí křidýlka (cannards) umístěného pod sáním vzduchu do motoru.

F-16 AFTI

AFTI (Advanced Fighter Technology Integration) program z osmdesátých let minulého století sloužil ke zkouškám netradičního řízení letounu. F-16 AFTI obsahuje například systém ventilů, který rychlým přečerpáváním paliva mění polohu těžiště, v kokpitu je použit širokoúhlý holografický displej. Letoun díky těmto systémům řízení dokáže například provézt plochou zatáčku bez náklonu. Na první pohled byly tyto zkušební letouny nápadné dvojitými křidýlky (cannards) umístěnými pod sáním motoru, podobně jako u předchozího programu CCV.
Zkoušené systémy:

F-16 MATV

Program MATV (Multi-Axis Thrust-Vectoring) sloužil k testování vektorového tahu na letounech F-16. Programu se zúčastnil i Izrael. Nakonec z finančních důvodů z programu sešlo. Další testy probíhají dále v rámci programu VISTA, který problematiku vektorového tahu převzal.

Program VISTA (NF-16D)

VISTA (Variable stability In-flight Simulator Test Aircraft) je název programu pro testování proměnné stability v rámci letu. Celý systém je řízen a kontrolován počítačem, takřka všechny řídící plochy jsou nezávislé.
Později byla na letoun F-16 VISTA instalována tryska AVEN (Axisymmetric Vectoring Exhaust Nozzle), vyvíjená programem MATV, která dokáže vychylovat tah motoru až o 20° v plném kruhovém rozsahu. Díky těmto velkým nevratným změnám na letounu se začal nazývat NF-16D.

F-16 GCAS

Jedná se o upravený letoun F-16 blok 25, na kterém se provádějí testy automatického systémů předcházení kolizí se zemí - GCAS. Na vývoji se podílí USA a Švédsko. Hlavním důvodem vývoje je snížení počtu nehod při řízeném letu nad zemí.

F-16 LOAN

Kolem roku 1996 byl letoun F-16C s motorem F100-PW-200 upraven pro testování trysky z programu JSF (F-35 Lightning II.). Program se nazýval LOAN (Low-Observable Asymmetric Nozzle).

F-16 SFW

V roce 1976 vypsala společnost DARPA program SFW (Swept Forward Wing) pro testování letounu s křídlem o negativním šípu (vpřed obrácené křídlo). Společnost General Dynamics zvolila návrh s klasicky řazenými plochami na rozdíl od konkurence, která zvolila návrh s kachními křídly a dozadu posunutým křídlem s negativní šípovitostí. Nakonec tento program vyhrála společnost Grumman a byl postaven prototyp X-29A.

F-16 ES

F-16 ES (Enhanced Strategic) byl původně vyvinut pro Izrael, který ho chtěl využívat pro údery na cíle v nepřátelském území. Letoun měl instalované přídavné nádrže CFT (první typ F-16, na který byly instalovány), radar AN/APG-68 byl přizpůsoben pro režim kopírování terénu, infračervený senzor FLIR byl umístěn do přídě letounu. Nakonec z tohoto programu sešlo ve prospěch F-15I Ra´am.

F-16 DFE (F-16/101)

Program DFE (Derivative Fighter Engine) sloužil k testování alternativního motoru (General Electric F101X DFE) k méně spolehlivým používaným motorům Pratt & Whitney F100-PW-200. K prvnímu testování ve vzduchu došlo v roce 1980. Zkoušky dopadly úspěšně a později se z tohoto motoru vyvinul motor General Electric F110-GE-100.

F-16/79 FX Export Fighter

V roce 1977 nastolila vláda spojených států novou zbrojní politiku ohledně exportu letadel do zahraničí. Žádné exportované letouny nemohli být rovné těm používaných v USA. Díky tomu vznikl i program FX Export Fighter, u kterého měly být nahrazovány motory F-16 slabšími General Electric J79-GE-17X s výkonem 80 kN s přídavným spalováním. Letoun byl celkově těžší a měl navíc větší spotřebu paliva než F-16 A/B. Nakonec z programu sešlo a dále se používaly pro export původní varianty. Konkurenčním letounem v programu byl F-20 Tigershark, který se také nerealizoval.

A-16 letoun pro pozemní podporu CAS

V roce 1980 se začalo uvažovat o možnosti používat letouny F-16 pro leteckou podporu. V roce 1989 byl vyhrazen blok 60 právě pro toto použití, tzv. A-16 měla doplnit a postupně nahradit letoun A-10 Thunderbold II.. Letoun měl být vybaven 30 mm kanonem GAU-13/A a na křídlech měl nosit protitankové střely Hellfire. Nakonec se tento projekt nerealizoval. Později bylo rozhodnuto, že se pro operace CAS budou používat upravené bloky 30/32 s GPS a se systémem zabraňujícím kolizi se zemí při nízkých letech. I z tohoto projektu nakonec sešlo.
V roce 1992 bylo rozhodnuto, že pro leteckou podporu se budou využívat letouny F-16C/D blok 40/42 s podvěsným kontejnerem LANTIRN.

F-16 XL

Kolem roku 1980 vznikl testovací program SCAMP (Supersonic Cruise and Maneuvering Program), dle kterého byl upraven tvar a velikost křídla (delta křídlo s dvakrát zalomenou náběžnou hranou bez vodorovných ocasních ploch) pro zlepšení chování letounu v nadzvukových rychlostech a pro zvýšení nosnosti. Díky zvýšené nosné ploše mohl nést F-16 o 82% více paliva ve vnitřních nádržích. Později se začaly tyto testovací letouny nazývat F-16 XL. Byly postaveny dva prototypy: jednomístný s motorem F100-PW-200 a dvoumístný s motorem F101X DFE.
V roce 1981 byly prototypy F-16 XL použity u programu ETF, jejich konkurentem se stal projekt společnosti McDonnell Douglas F-15E, který nakonec zvítězil.
Po tomto neúspěchu byly letouny předány k testování aerodynamiky v nadzvukovém letu společnosti NASA.

F-16X

Společnost Loockheed Martin (převzala F-16 po General Dynamics) navrhla další vylepšenou experimentální verzi. Křídlo je velmi podobné jako u letounu F-22 a postrádá vertikální ocasní plochu. Směr a stabilita by měla být řízena pomocí vektorového tahu motoru. Nebyl postaven žádný demonstrátor.

Varianty

F-16 se rozdělují standardním americkým způsobem na varianty A/B, C/D ... a dále do takzvaných výrobních bloků.

F-16A/B blok 1/5/10

F-16A je jednomístná verze, F-16B dvojmístná vyráběná do roku 1985. F-16A/B je vybaven jedním motorem Pratt & Whitney F100-PW-200 o výkonu 64,9 kN (s přídavným spalováním 106 kN).
Blok 1 (dva stroje) měl původně černě zbarvený kryt radiolokátoru (nosu), díky tomu byla zvýšena možnost identifikace letounu. V pozdějších blocích již byl kužel zbarven „low-visible“ barvou.
Je zde použit pulzní dopplerovský radiolokátor Westinghouse AN/APG-66.

F-16A/B blok 15

Verze se zvětšenými horizontálními stabilizátory o cca 30%, přidány další dvě úchytná místa pro zbraně a avioniku umístěné k nasávání vzduchu do motoru. Instalována nová verze radiolokátoru Westinghouse AN/APG-66 (V)2.

F-16 blok 15 OCU

OCU (Operational Capability Upgrade) je modernizační program všech letounu z bloku 15. Modernizace probíhala od roku 1988. Hlavní změnou je osazení spolehlivějšího motoru Pratt & Whitney F100-PW-220E. Další změnou je širokoúhlý HUD displej, který se používá u variant F-16 C/D. Letoun je schopen nést střely: Penguin Mk.3 (AGM-119), AIM-120 AMRAAM.

F-16 ADF

Některé letouny z bloků 10/15 prošly úpravou, která spočívala v zástavbě modernější elektroniky. Program ADF (Air Defense Fighter) zahrnoval v sobě i úpravy z programu OCU. Do roku 1994 je používala americká národní letecká garda (ANG). Na F-16 ADF se používal radiolokátor AN/APG-66A s podporou pro střely vzduch-vzduch AIM-7 Sparrow a AIM-120 AMRAAM.

F-16 MLU (F-16AM/BM)

MLU je program pro zvýšení životnosti starších F-16. V době, kdy Falcony vznikaly, se předpokládalo, že v roce 1999 budou nahrazeny novými letouny. Na projektu se podílely čtyři evropské státy tzv. EPAF: Belgie, Dánsko, Nizozemí a Norsko a mimoevropské USA. USA nakonec z projektu odstoupilo. Modernizaci podstoupily typy F-16 A/B bloky 1, 10, 15.
Letoun je vybaven následujícími systémy:

Belgické F-16MLU jsou vybaveny rušícím systémem CARAPACE, používají rušící kontejnery ECM AN/ALQ-131 a zaměřovací kontejnery LANTIRN.
Nizozemské F-16MLU mohou nést průzkumné kontejnery Orpheus a MARS v kontejneru Per Udsen a izraelské kontejnery Elbit Reccelite. Mohou též nést kontejnery AN/ALQ-131, LANTIRN a Litening AT.
Norské letouny po modernizaci mohou nosit zaměřovací kontejnery Pantera, jsou také vybaveny integrací střel IRIS-T.

F-16A/B blok 20

Verze dodávaná na Tchaj-wan s vylepšenou avionikou a palubním počítačem MMC, která je již velmi podobná nastupující verzi F-16 C/D. V kokpitu jsou nainstalovány multifunkční displeje MFD. Letoun je schopen nést střely AGM-45 Shrike, AGM-84 Harpoon a AGM-88 HARM a zaměřovací systém LANTIRN.

F-16C/D blok 25

F-16C jednomístná verze, F-16D dvojmístná dodávaná od roku 1984. F-16C/D má podstatně vylepšenou avioniku, kokpit vybavený multifunkčními displeji a radarovým výškoměrem, letoun je vybaven vylepšeným palubním počítačem a požárním systémem.
Verze je rozeznatelná od A/B podle zvětšeného kořene SOP, do které je instalována i obranná rušička. Dalším rozeznatelným prvkem je nazlátlý překryt kabiny.
U prvních strojů se používal ještě motor Pratt & Whitney F100-PW-200, později byl všude nahrazen novým motorem Pratt & Whitney F100-PW-220E.
Letoun je schopen nést a vypouštět střely AGM-65D Maverick. Je instalován nový radiolokátor Westinghouse AN/APG-68.

F-16C/D blok 30/32

V těchto verzích se poprvé začalo využívat i alternativních motorů, tento krok vyšel z programu DFE. Bloky označené na konci nulou (blok 30) byly dodávány s motory General Electric F110-GE-100, blok označený 30D byl vybaven i větším vstupním sáním motoru. Bloky označené na konci dvojkou (blok 32) jsou vybaveny motory Pratt & Whitney F100-PW-220E.
První letoun tohoto bloku se dostal do operační činnosti v roce 1987.
Hlavním rozdílem oproti starším variantám je možnost připojení střel AGM-45 Shrike, AGM-88 HARM, AIM-120 AMRAAM. Do letounu byl také zabudován výstražný systém RWR AN/ALR-69.

F-16D blok 30 řeckého letectva

F-16D blok 30 řeckého letectva s číslem 148. Na letounu je použit velký sací otvor MCID.

F-16N, TF-16N

F-16N (jednomístné), TF-16N (dvojmístné) byly určeny pro letky „Aggressors“ u výcvikových jednotek U.S.NAVY a USMC. Vycházejí z bloků 30, ale byly odlehčeny, např. byl odinstalován kanon, nebyly schopné odpálit žádné střely. Pod křídlem byl instalován kontejner ACMI sloužící pro výcvik a analýzu letu. Letadla sloužily od roku 1988 do roku 1998, kdy byly vyřazeny díky trhlinám na trupu.

F-16C/D blok 40/42 Night Falkon (F-16CG/DG)

V roce 1989 vstoupily do služby bloky 40 a 42 nazývané Night Falcon. Jednalo se již o letouny schopné operovat za každého počasí a v noci, to bylo umožněno díky systému LANTIRN.
Od roku 2002 jsou Falcony bloku 40/42 schopné nosit střely vzduch-země JDAM, AGM-154 JSOW, WCMD, EGBU-27 Paveway. Kvůli zvýšené hmotnosti musely být zvětšeny kola hlavního podvozku.

F-16 C/D blok 50/52 (F-16 CJ/DJ)

Dodávané od roku 1991. Motory byly nahrazeny silnějšími – pro blok 50 General Electric F110-GE-129 a pro blok 52 Pratt & Whitney F100-PW-229. Letouny jsou primárně určeny pro mise typu Wild Weasel - SEAD. Blok 50/52 je schopna nést střely AGM-154 JSOW a jako první verze má plně integrovaný systém AN/ASQ-213 pro používání střel AGM-88 HARM.
Další variantou je F-16 C/D blok 50/52+ označovaný také Advanced Block 50/52. Do letounu je nainstalován nový palubní radiolokátor AN/APG-68 (V)9, který je schopen v protizemním režimu snímat povrch s rozlišovací schopností až 60 cm. Letoun je také přizpůsoben používání přilbového zobrazovacího a zaměřovacího systému JHMCS. Další rozšířenou schopností je možnost nést a navádět munici JDAM. Pro identifikaci vlastní cizí je nainstalován systém AN/APX-113. V letounech pořízených pro členské země NATO je nainstalován i datalink Link-16. Letoun je také schopný nést konformní nádrže CFT o celkovém objemu 1703 l a další nádrže v podvěsu o objemu 2271 l. Dvoumístná varianta je rozeznatelná podle hranaté vyvýšené hřbetní části, ve které jsou nainstalovány některé systémy. Některé systémy byly použity zpětně i na starší základní verzi C/D blok 50/52.
První letouny byly dodány Řecku v roce 2002 v rámci programu "Peace Xenia III." Jednalo se o blok 52+. Tyto letouny jsou vybaveny systémem vlastní ochrany ASPIS (Advanced Self-Protection Integrated Suite). Tento systém se skládá z výstražného radiolokačního přijímače RWR AN/ALR-93, výmetnic klamných cílů AN/ALE-47 a rušičky AN/ALQ-187.
Dalším uživatelem od roku 2006 je Polsko, které rovněž nakoupilo Blok 52+. Narozdil od Řecka používají systém vlastní ochrany AN/ALQ-211 AIDEWS.
Bloky 50+ objednalo např. Chile v rámci programu "Peace Puma". Chilské letouny mají integrované i používaní izraelských střel Python 4.

F-16 E/F blok 60 Desert Falcon

F-16 E je jednomístná verze, F-16F je dvojmístná. Původně bylo označení blok 60 určeno pro nástupce úderného letounů A-10 Thunderbold II.. Letoun měl sloužit pro podporu pozemního vojska a měl mít nainstalovaný 30 mm kanon. Tato koncepce z roku 1989 nakonec nešla do výroby.
Později se blok 60 prezentoval jako další možná varianta navazující na blok 50+. V původním návrhu se počítalo s přepracováním trupu, letoun měl mít delta křídlo. Nakonec se od tohoto přepracování upustilo a F-16 zůstal v základu nepozměněný.
Letoun F-16 blok 60 vznikl ve spolupráci se Spojenými arabskými emiráty, které jsou od roku 2003 jeho jediným uživatelem. Letoun vychází z bloku 50+, ale prodělal mnoho změn, hlavně co se týče avionických systémů.
Na první pohled je varianta rozeznatelná absencí pitotovi trubice na přídi letounu. Opět je možné používat konformní přídavné nádrže CFT. Do letounu byly díky hmotnosti nainstalované nové silnější motory F110-GE-132 o výkonu 145 kN.
Avionické systémy:

Mezi další zbraňové systémy, které letoun může nést, patří raketové pumy Hakim a pumy BLU-107 Durandal.

F-16I Sufa

Jedná se o dvoumístnou variantu vycházející z bloku 52+ a z programu F-16 ES pro izraelské IDF/AF. První letadla byla dodána začátkem roku 2004 v rámci programu Peace Marble V. Letoun je určen jako úderný stroj se schopností boje se vzdušnými cíly.
Oproti standardním F-16A a F-16C narostla celková hmotnost letounu, je to hlavně dáno přídavnými konformními nádržemi umístěnými po stranách na hřbetu letounu a přídavnou avionikou. Celková maximální hmotnost letounu stoupla na 23600 kg. Díky vyšší váze ztratil letoun část své manévrovatelnosti, ale díky svému určení - úderný letoun, to není až tak podstatné. Kvůli vyšší hmotnosti byl také upraven podvozek letounu. F-16I používá motory F100-PW-229I, které Izrael používá i u letounů F-15I. Tento motor dokáže pracovat ve dvou režimech. V úsporném režimu, který se používá pro trénink a bojový. Výsledkem je prodloužená životnost motoru.
Letoun používá přibližně z 50% izraelskou avioniku. Letoun je vybaven palubním počítačem od společnosti Elbit. V kokpitu jsou použity HUD displeje El-Op od společnosti od stejné společnosti. Piloti také mohou používat přilbové zaměřovače DASH IV. Palubní radiolokátor AN/APG-68 (V)9 byl doplněn módem SAR izraelské společnosti Elta. Mezi další výbavu patří navigační kontejner AN/AAQ-13 LANTIRN a zaměřovací kontejner Litening II.. Pro vlastní ochranu letoun používá systém od společnosti Elistra s výstupem na displej v kokpitu.
Letoun umožňuje nést i izraelské střely Python 4 a 5.

QF-16

QF-16 je označení létajících nepilotovaných terčů ve skutečné velikosti – FSAT. V roce 2007 začalo USAF hledat ná-hradu za již nedostačující létající terče QF-4. Hlavní požadavky, které byly dány programem QF-16 AST (Air Superiority Target), zní:

Letouny by se měli dostat k jednotkám v roce 2014.

Mitsubishi F-2

F-2 je víceúčelový jednomotorový letoun sloužící u Japonských vzdušných obranných sil (JASDF). Letoun vznikl spoluprácí společností Mitsubishi a Lockheed Martin v poměru 60/40.

Historie

Na začátku osmdesátých let začaly japonské vzdušné síly JASDF uvažovat o možné náhradě letounů Mitsubishi F-1. Zcela nová domácí produkce letadel byla nepřijatelná a tak Japonsko začalo upravovat americké F-16C. Program FS-X byl zahájen v roce 1988 a podílejí se na ní japonské společnosti Mitsubishi, Kawasaki a Fuji jako hlavní dodavatelé a na straně USA Lockheed Martin.
V roce 1995 vzlétl první prototyp, v roce 1999 vstupují letouny do služby pod označením Mitsubishi F-2.

Technologie

F-2 je ve své podstatě zvětšená varianta letounu F-16. Hlavním rozdílem je asi o 25% větší křídlo, které má i jiný tvar, vycházející z projektu Agile Falcon. Křídlo je vyrobeno z kompozitrních materiálů kvůli úspoře váhy. Dalším rozdílem je delší trup. V jeho zadní části je umístěno pouzdro pro brzdící padák. Přední část je také zvětšena, kvůli umístění výkonnějšího radiolokátoru. V přední části je také umístěno zvětšené sání k motoru F110-GE-129.
Letoun je vybaven radiolokátorem typu AESA J/APG-1 nebo modernějším J/APG-2 (od roku 2003). V kokpitu jsou umístěny tři MFD displeje japonské výroby.

Specifikace F-2
Délka trupu: 15,52 m
Rozpětí křídel: 11,13 m
Výška: 4,96 m
Hmotnost (prázdná): 9 527 kg
Hmotnost (maximální): 22 100 kg
Pohonná jednotka: 1x F110-GE-129
Výkon bez přídavného spalování: 1x 76,3 kN
Výkon s přídavným spalováním: 1x 128,9 kN

Varianty

F-2A

F-2A je označení jednomístné varianty.

F-2B

Je označení pro dvoumístnou cvičnou variantu.

 


Zpět | Nahoru