Úvodní stránka :: Letectví :: General Dynamics F-111 Aardvark

Letectví Koníci Ostatní

Zpět


Aktualizováno


Výrobce

General Dynamics

Společnost General Dynamics je jedna z největších společností zabívající se vojenskou výrobou a vývojem. Vznikla v roce 1952 sloučením několika firem (např. Canadair, Convair). V devadesátých letech minulého století se začala postupně zbavovat divizí zabívající se letovou technikou a nyní se zabívá jen tou pozemní.


Použité zkratky

ECM

(Electronic CounterMeasures) - elektronické protiopatření jsou činnosti, které znesnadňují nebo znemožňují využívání elektromagnetického spektra protivníka. Jedná se o ofenzivní činnost elektronického boje.

MFD

(Multi-Functional Display) - Zobrazovací displej z tekutých krystalů v kokpitu, na kterém může pilot nebo operátor zobrazovat takřka veškeré informace o letounu - např. schéma zbraňových systémů, stav letounu, mapy, informace z radiolokátorů.

SOP

Svislá ocasní plocha.

VTOL

(Vertical Take-Off and Landing) - schopnost letounu startovat a přistávat vertikálně.


Ostatní technika

General Dynamics F-111 Aardvark

F-111 je dvoumotorový dvoumístný proudový taktický bombardér. Jedná se o první typ proudového taktického letounu, u kterého byla použita technologie proměnné geometrie křídel.

Historie

Na konci padesátých let minulého století vyžadovalo americké letectvo potřebu letounů, které by nahradily starší bombardéry F-100 Super Sabre, F-101 Voodoo a F-105 Thunderchief. Mezi hlavní požadavky patřilo:

V roce 1960 byly tyto požadavky upraveny na letoun schopný dosáhnout rychlost 2,5 Mach a v malé výšce 1,2 Mach, letoun už nemusel splňovat požadavek VTOL. Ve stejné době požadovalo americké námořnictvo letoun, který by nahradil dosluhující letouny F-4 Phantom II. a F-8 Crusader. Vhodným kandidátem měl být letoun Douglas F6D-1 Missileer. Na popud ministra obrany Roberta McNamary začal být vyvíjen jen jeden typ letounu, který měl sloužit jak letectvu, tak námořnictvu.
Projekt taktického letounu společného pro letectvo i námořnictvo dostal název TFX (Tactical Fighter Experimental). Výsledný projekt byl plný kompromisů jak pro letectvo, tak námořnictvo. V roce 1961 byly požadavky předány americkým společnostem vyrábějící proudové bojové letouny. V roce 1962 byly vybrány dva návrhy společností Boeing a General Dynamics. USAF i U.S.Navy se více zamlouvala varianta od společnosti Boeing. V roce 1962 se ale ministerstvo obrany pro variantu společnosti General Dynamics. Důvodem byla větší unifikace obou verzí a nižší rozpočet. Verze pro letectvo byla označena F-111A a námořní verze F-111B.
V roce 1964 se konal první let prototypu. Prototypů bylo postaveno 11. Letouny se začaly dodávat jednotkám v roce 1967.

Technologie

F-111 je vojenský letoun určený pro útoky na pozemní cíle za každého počasí. Je schopen létat díky radiolokátoru ve velkých rychlostech v malých výškách. K tomu využívá systém proměnné geometrie křídel s rozsahem 16 až 72,5 stupňů, který byl použit jako první u proudového letounu. Dalším prvenstvím bylo použití přídavného spalování u dvou proudových motorů. Za zajímavost také stojí použití celého kokpitu pro záchranu posádky. Celý dvoumístný kokpit se v případě katapultáže oddělí od draku letounu a přistane pomocí padáku. V kokpitu sedí pilot a operátor zbraňových systémů vedle sebe. Koncepcí je Aardvark dvoumotorový hornoplošník s jednou svislou ocasní plochou umístěnou mezi motory. Podvozek je příďového typu, přední podvozek je vybaven dvěma koly, na hlavním podvozku je po jednom. Zbraně mohou být umístěné v pumovnici v trupu nebo na čtyřech pylonech umístěnými na křídlech. Dva pylony se natáčejí zároveň se změnou šípovitosti křídla a dva jsou umístěné napevno. Mezi další výzbroj patří odnímatelný kanon M61.

Specifikace variant F-111
Vlastnost EF-111A F-111C F-111F
Délka trupu: 23,17 m 22,4 m
Rozpětí křídel: 19,2 m (9,74 m) 21,73 m (10,35 m) 19,2 m (9,74 m)
Výška: 6,1 m 5,22 m
Hmotnost (prázdná): 25 072 kg 21 400 kg
Hmotnost (maximální): 40 370 kg 49 896 kg 45 300 kg
Pohonná jednotka: 2 x Pratt & Whitney TF30-P-3 2 x Pratt & Whitney TF30-P-100
Výkon bez přídavného spalování: 2 x 53 kN 2 x 79,6 kN
Výkon s přídavným spalováním: 2 x 82 kN 2 x 112 kN

Varianty

F-111A

Jedná se o první sériovou variantu dodávanou USAF od roku 1967.
První letouny byly osazeny dvěma motory TF30-P-1, většina je ale osazena novějšími motory TF30-P-3. F-111A používaly proměnné otvory pro sání vzduchu k motorům nazývaných Triple Plow I. Avionika byla sdružena pod označení Mark I., které obsahovalo následující systémy:

RF-111A - jednalo se o průzkumnou variantu z roku 1967, která měla mít nainstalované kamery v pumovnici. Předpokládalo se, že standardní varianta bude přestavěna v bojových podmínkách na průzkumnou během několika hodin, což se nepodařilo. Nakonec byl celý program zrušen a zůstal postaven jen jeden prototyp.

F-111K je varianta pro britské RAF, které hledalo letoun, který by nahradil zrušený projekt BAC TSR-2. RAF nakonec v roce 1968 od nákupu odstoupilo a letouny zůstali v USA pod označením YF-111A a sloužili k testování.

EF-111A Raven

Na přelomu 60. a 70. let minulého století hledalo USAF náhradu za letoun Douglas EB-66 Destroyer určeného pro účely ECM. Z hlediska nerentabilnosti nechtělo americké letectvo vyvíjet nový typ, také nechtělo používat nově vyvinutý typ U.S.Navy - Grumman EA-6B Prowler, který byl pro jejich potřeby příliš pomalý. Nakonec se rozhodlo pro konverzi F-111A. V roce 1974 byla pro konverzi vybrána společnost Grumman. Do služby se Raven dostal v roce 1981.
Veškerá elektronická výbava je zabudována v prostoru pumovnice a v pouzdře na vrcholu SOP. Navigační systém byl převzat s F-111A, byl použit modernější radar pro sledování terénu AN/APQ-160. Hlavním rušícím systémem byl systém AN/ALQ-99E převzatý z námořního letounu EA-6B Prowler. Letoun nebyl vybaven žádným zbraňovým systémem. Kokpit letounu byl také upraven. Pilotní místo zůstalo jen jedno. Pilot, kromě řízení, má na starosti ještě navigační přístroje. Druhého člena posádky tvořil tzv. důstojník elektronické výzbroje.
V roce 1987 byly do letounu instalovány nové motory TF30-P-9 použité z verze F-111D. V roce 1987 až 1994 proběhla modernizace avioniky, která nahradila většinu analogových systémů digitálními. Do kokpitu byly nainstalovány displeje MFD.

F-111B

Jedná se o námořní variantu, která se měla používat na letadlových lodích. Z důvodů malých zkušeností s palubními letouny požádala společnost General Dynamics o spolupráci společnost Grumman. Ta navrhla a dodala jednak elektronickou výbavu, podvozek, ale testovala také první letouny. Letoun se nakonec v námořnictvu neuchytil, velkým problémem byla jeho váha, která přesahovala 35 000 kg oproti požadovaným 24 900 kg. V roce 1967 doporučilo U.S.Navy ukončení projektu, program se ukončil až v roce 1969. Nový konkurz pro U.S. Navy vyhrál letoun Grumman F-14 Tomcat.
F-111B byla menší než F-111A, celá příď byla kratší o 2,59 m z důvodu uskladnění v podpalubí letadlových lodí. Letoun měl větší rozpětí o 1 m z důvodu požadované větší vytrvalosti.
Letoun byl vybaven pulzně dopplerovským radiolokátorem Hughes AN/AWG-9 pro navádění střel AIM-54 Phoenix, kterých mohl nést 6.
Bylo postaveno jen 7 letounů.

F-111C

Jedná se o vývozní variantu pro australské RAAF pro údery proti pozemním a námořním cílům. Varianta vycházela z F-111A, ale podvozek používala z varianty FB-111A a delší křídla z námořní varianty F-111B s osmi závěsníky na zbraně či kontejnery.
Letouny v počtu 24 ks byly objednány v roce 1964. Díky technickým problémům s mechanikou sklápění křídla byly první letouny dodány až v roce 1973. Mezitím měla RAAF zapůjčeny letouny F-4 Phantom II.. V roce 2010 začalo postupné vyřazování F-111, které byly nahrazeny letounem Boeing F/A-18F Super Hornet.
Letoun mohl být vybaven naváděcím systémem AN/AVQ-26 Pave Tack, který obsahoval systém FLIR a laserový značkovač.
U společnosti Rockwell byla provedena v roce 1998 modernizace avionických systémů, bylo jich nahrazeno až 90%. Mezi nové systémy patří:

RF-111C - upravené F-111A na průzkumnou verzi pro Australské letectvo z roku 1979. Průzkumnou výbavu tvořily kamery a infračervené řádkové snímače.

F-111D

Jedná se o označení pokročilejší varianty F-111. Operačně způsobilá se stala až v roce 1974.
Letoun byl poháněn novými motory Pratt & Whitney TF30-P-9. Byly upraveny vstupy vzduchu označované Triple Plow II..
Avionický systém byl označen Mark II. a obsahoval systémy s vylepšenou schopností útočit na vzdušné cíle. U prvních vyrobených letounů nebyl systém Mark II. plně funkční (propojení radiolokátoru s multifunkčními displeji) a proto vnikla prozatímní jednodušší varianta F-111E.

Avionika Mark II.:

F-111E

Díky zpoždění dodávky verze F-111D vznikla jednodušší varianta F-111E. První dodávky začaly v roce 1969 a skončily v roce 1971.
F-111E byly vybaveny motory Pratt & Whitney TF30-P-3, ale s novými vstupy Triple Plow II.
Letouny jsou vybavené jednoduší avionikou Mark I.. F-111E nejsou schopné navádět přesnou munici, proto byly vyzbrojovány konvenčními bombami Mk 82 a Mk 84.

F-111F

F-111F je poslední vyráběnou verzí. Do služby byl letoun zahrnut v roce 1972.
F-111F byly vybaveny motory Pratt & Whitney TF30-P-100. Letoun je vybaven pokročilou avionikou nazývanou Mark IIB.
Pumovnice tohoto typu je většinou využívána pro nošení přídavných nádrží, nebo různých zařízení jako je například naváděcí systém s laserovým zaměřovačem a systémem FLIR AN/AVQ-26 Pave Tack.

FB-111A

Jedná se o strategický bombardér na bázi F-111, který byl vyvíjen jako nástupce B-52 Strotofortress a B-58 Hustler. Letoun byl také znám pod označením Weapon system 129A.
V roce 1963 vnikl požadavek na vývoj letounu nahrazující zmíněné předchůdce. Společnost General Dynamics podala návrh na úpravu typu F-111A pro plnění strategických úkolů. V roce 1965 se USAF rozhodlo pro realizaci pod označením FB-111A. Vývoj FB-111A byl také urychlen zpožděním programu AMSA (Advanced Manned Strategic Aircraft), ze kterého později vnikl letoun Rockwell B-1 Lancer. Program byl zahájen v roce 1966, první let prototypu se uskutečnil v roce 1967. První sériový stroj byl dodán v roce 1968. U prvních dodaných letounů, které nebyly dodány ještě v plné konfiguraci (např. chyběl systém sání vzduchu Triple Plow II), byly časté problémy s avionickými systémy. Tyto problémy byly odstraněny až u letounů dodaných po roce 1969. Poslední letoun byl vyroben v roce 1971. Po zavedení letounu Rockwell B-1 Lancer do služby, byly FB-111A konvertovány na taktické bombardéry a dostaly označení F-111G.
Letoun byl asi o jeden metr delší než základní verze F-111, toto místo bylo využito pro další vestavěnou palivovou nádrž. Podvozek je u této verze zpevněn, křídlo bylo použito z verze F-111A. Byla také použita nejnovější avionika označována jako Mark IIB. Jedná se také o verzi, u které bylo poprvé použito sání vzduchu Triple Plow II. Hlavní výzbrojí FB-111A byla střela vzduch-země AGM-69A SRAM, která mohla nést jadernou hlavici. Střela vážila jednu tunu. Letoun jich mohl nést až čtyři – dvě v pumovnici a dvě na vnějších závěsnících.

FB-111B bylo onačení pokročilejší varianty z roku 1979. Původní motory byly nahrazeny novějšími General Electric F101. Letoun byl prodloužen na délku 26,9 m a na křídlech byly instalovány další závěsníky – dohromady 6. Nakonec byl celý projekt z úsporných důvodů pozastaven.

FB-111H bylo označení návrhu z roku 1977, která měla konkurovat letounu Rockwell B-1 Lancer v soutěži na výběr nového strategického bombardéru. Letoun je velmi podobný variantě FB-111B, navíc je vybaven větší pumovnicí, která pojme až 4 ks AGM-69A SRAM. Nakonec v soutěži uspěla společnost Rockwell.

 


Zpět | Nahoru