Tornado

Tornado GR.1 představuje první operační variantu z rodiny IDS určenou pro britské Královské letectvo (RAF). První stroje začaly k jednotkám přicházet v roce 1982 a jejich hlavním úkolem bylo provádění hloubkových náletů na strategické cíle a provádění taktického průzkumu.

Avionika:

• Systém inerciální navigace INS Ferranti FIN 1010.
• Dopplerovský radar Decca Type 72 měřící přesnou rychlost vůči zemskému povrchu. Systém INS pomocí něj korigoval polohu letounu.
• Komunikačně navigační systém TACAN Marconi AD 2770 (alternativně Alcatel SEL AG).
• Systém RWR Marconi ARI 18223 a výmětnice klamných cílů BOZ 107 (později modernizovaný na verzi BOZ 109).
• Rušící kontejner ECM Sky Shadow.

Výzbroj:

Kromě standardních dvou 27mm kanonů Mauser BK-27 byla britská varianta GR.1 unikátní schopností nést specializovanou munici:

• Rozměrný kontejner JP233 se submunicí určený k plošnému ničení vzletových a přistávacích drah nepřátelských letišť.
• Možnost nést jadernou pumu WE.177
• Protiradiolokační střely ALARM určené k ničení nepřátelských radarů PVO.
• Pro vlastní ochranu mohl nést střely AIM-9L Sidewinder.

GR.1 mohl nést průzkumný kontejner Vinten Vicon 78, který umožňoval taktický průzkum ve velkých rychlostech a malé výšce. Kontejner obsahoval sadu optických kamer pro klasický film. Fungoval jen za dobrý světelných podmínek.

Německo

Německá verze Tornado IDS představuje základní pilíř německého letectva (Luftwaffe) i námořního letectva (Marineflieger) od počátku osmdesátých let. Německo bylo největším odběratelem Tornada, přičemž celkem objednalo 324 strojů (212 pro Luftwaffe a 112 pro Marineflieger).

Německé stroje se lišily vnitřní elektronickou výbavou a integrací zbraňových systémů. Místo britského navigačního systému Ferranti využívalo německé IDS inerciální navigační platformu Litef Spirit 3 (vyvinutou společností Litton). Komunikační systémy byly od firem Rohde & Schwarz nebo AEG-Telefunken.

Hlavním úkolem německého letectva byl v rámci doktríny NATO útok na prvosledové jednotky Varšavské smlouvy a ochromení jejich postupu. K tomuto účelu bylo německé Tornado IDS vybaveno unikátním zbraňovým systémem MW-1 (Mehrzweckwaffe 1). MW-1 je rozměrný víceúčelový kontejnerový dávkovač submunice, který je pevně zavěšen pod trupem. Na rozdíl od britského systému JP233, který se po odhození submunice mohl odhodit celý, MW-1 zůstával na letounu. Tento systém dokázal nad cílem rozptýlit stovky malých náloží (proti tankům, proti vzletovým drahám nebo proti živé síle) a pokrýt tak obrovskou plochu jedním průletem.

Německé námořní letectvo využívalo Tornado IDS k ochraně Baltského moře a přístupů k Severnímu moři. Tato verze byla specializována na boj s hladinovými plavidly a průzkum nad mořem. Klíčovou výzbrojí Marineflieger byla protilodní střela AS.34 Kormoran (později Kormoran 2). Tornado IDS mohlo nést až dvě tyto střely, které byly vybaveny aktivním radarovým naváděním. Radar GMR v těchto strojích měl specifické režimy pro vyhledávání lodí na rozbouřeném moři.

Pro vlastní ochranu využívala německá Tornáda americké střely AIM-9L Sidewinder a klamné cíle v kontejnerech BOZ-101. Elektronické rušení zajišťovaly kontejnery AEG Telefunken Cerberus.

Itálie

Itálské Tornada byly velmi podobná, ale měla také svá specifika:

• Komunikační a IFF vybavení od italské společnosti Telettra.
• Itálie pro své stroje vyvinula a používala vlastní rušící kontejnery Selenia ALQ-234 (často označované jako EL-73).

Hlavní výzbrojí italských Tornád byla konvenční pumy NATO a později na britské kontejnery se submunicí BL755. Letouny námořnictva používali jako hlavní výzbroj německé střely Kormoran.

Italské letectvo velmi brzy adaptovalo část své flotily IDS pro roli tankování jiných letounů Tornado za letu (tzv. buddy-to-buddy). Používali k tomu podvěsný kontejner s hadicí a navijákem na centrálním trupovém závěsníku.

Saúdská Arábie

V polovině osmdesátých let hledala Saúdská Arábie moderní úderné letouny. Původně projevila zájem o americké stroje F-15 Eagle v úderné verzi, ale prodej byl zablokován v americkém Kongresu kvůli obavám o narušení rovnováhy sil v regionu. To otevřelo dveře evropskému konsorciu Panavia, zastupovanému britskou společností British Aerospace (nyní BAE Systems). V roce 1985 byla podepsána přelomová dohoda Al-Yamamah I. (v překladu Holubice). Nešlo o běžný nákup, ale o vládní dohodu mezi Velkou Británií a Saúdskou Arábií, kde byla část platby realizována dodávkami ropy (barterový obchod). V roce 1993 proběhla ještě jedna dohoda Al-Yamamah II.

Saúdské Tornada vycházeli z britské varianty GR.1. Letouny dostali podporu protilodní střely Sea Eagle. Vzhledem k extrémním teplotám a prašnému prostředí Arabského poloostrova byly letouny vybaveny vylepšeným systémem chlazení avioniky a úpravami nasávacích otvorů pro lepší filtraci písku.

Tornado GR.1A je specializovaná průzkumná varianta vycházející z úderného stroje GR.1. V RAF sloužila jako náhrada za letouny Phantom FGR.2 a Jaguar v roli taktického průzkumu.

Nejzásadnější změnou oproti standardnímu GR.1 bylo odstranění obou vnitřních 27mm kanonů Mauser BK-27. Tím se v trupu uvolnil prostor pro instalaci pokročilého senzorového systému TIRRS (Tornado Infra-Red Reconnaissance System). Tento systém se skládá ze tří hlavních prvků:

• Šikmý infračervený senzor (Line Scanner): Umožňuje horizontální snímání terénu pod letounem a po stranách dráhy letu.
• Boční senzory (Side-Looking Infra-Red – SLIR): Jsou umístěny na bocích trupu a umožňují průzkum cílů bez nutnosti přelétat přímo nad nimi (stand-off průzkum).
• Průzkumný procesor: Zpracovává digitální obraz v reálném čase, což umožňovalo posádce okamžitou kontrolu pořízených dat na displejích v kokpitu.

Na rozdíl od starších průzkumných letounů, které spoléhaly na klasické filmové kamery, GR.1A mohl díky infračerveným senzorům provádět průzkum ve dne i v noci a za nepříznivého počasí. Data byla zaznamenávána na videopásky, které mohly být po přistání ihned analyzovány.

Hlavním důvodem vzniku této varianty byla potřeba moderní platformy schopné odpalovat britské protilodní střely Sea Eagle. Zatímco standardní GR.1 se soustředil na cíle na pevnině, GR.1B byl optimalizován pro vyhledávání a ničení lodí na širém moři.

GR.1B mohl nést až čtyři tyto aktivně naváděné protilodní střely s plochou dráhou letu. Střela Sea Eagle umožňovala útočit na nepřátelské lodě z velké vzdálenosti, čímž letoun zůstával mimo dosah většiny systémů protivzdušné obrany napadeného plavidla.

Vyhledávací radar AN/APQ-139 byl softwarově upraven pro lepší detekci a sledování cílů na mořské hladině, kde bylo nutné odfiltrovat odrazy od vln.

Varianta IDS(T) je vybavena takzvaným dvojím řízením. To znamená, že i v zadním kokpitu je instalován knipl (stick) a plynové páky. Instruktor sedící vzadu tak může kdykoliv převzít řízení od žáka vpředu. Vzhledem k tomu, že místo v kokpitu je omezené, instalace řízení v zadním kokpitu znamenala mírné úpravy v rozmístění palubních přístrojů pro operátora, ale letoun si jinak zachoval plnou bojeschopnost.

U cvičné varianty IDS(T) je důležité si uvědomit, že se nejednalo o samostatně vyráběný typ, ale o stroje vybrané z běžných výrobních bloků, které byly při montáži vybaveny sadou dvojího řízení. Jejich časová osa tedy kopíruje zavedení bojových verzí, ale jejich operační osud byl spojen s výcvikovými středisky.

Britské cvičné letouny

Zatímco Němci, Italové a Saúdi používali pro úderné stroje s dvojím řízením specifickou příponu IDS(T), britské Královské letectvo k tomu přistoupilo pragmatičtěji a u úderných verzí žádné speciální písmeno do názvu nepřidávalo.

Německá varianta Tornado RECCE nepředstavuje samostatnou konstrukční verzi letounu, ale specifickou konfiguraci standardního stroje IDS určenou pro úkoly taktického a strategického průzkumu.

Základem schopností této varianty je mohutný podvěsný kontejner umístěný na centrálním podtrupovém závěsníku. V průběhu let došlo k zásadní technologické obměně tohoto vybavení.

Rané verze využívaly kontejner Recce vybavený sadou panoramatických a vertikálních kamer na klasický mokrý film (např. od společností Zeiss nebo Aeritalia). Tyto systémy vyžadovaly vyvolání filmu po přistání, což prodlužovalo časovou prodlevu při vyhodnocování dat. Později byl zaveden modernizovaný kontejner s digitálními senzory, které umožňovaly pořizování snímků ve vysokém rozlišení v optickém i infračerveném spektru. Data byla ukládána na digitální média, což usnadnilo jejich distribuci.

V rámci modernizací byl integrován špičkový digitální kontejner Reccelite od izraelské společnosti Rafael. Tento systém umožňuje nejen snímkování ve vysokém rozlišení z velkých vzdáleností a výšek, ale také přenos dat v reálném čase prostřednictvím datového spoje na pozemní stanice.

V zadním kokpitu operátora zbraňových systémů byly instalovány ovládací prvky pro dálkové řízení senzorů v kontejneru. Operátor může v reálném čase sledovat obraz ze senzorů na svých multifunkčních displejích a označovat zajímavé cíle.

Tornado GR.4 je označení modernizace v tzv. polovině životnosti (Mid-Life Update – MLU), která měla za cíl transformovat původní stroje GR.1 na moderní platformy schopné přesných úderů v digitálním věku.

Hlavním rozdílem oproti verzi GR.1 byl přechod na plně digitální architekturu a vylepšení schopností pro operace v noci a za každého počasí.

Pod přídí letounu byl nainstalován senzor FLIR. Kvůli jeho instalaci musel být z levé strany trupu odstraněn jeden ze dvou 27mm kanonů Mauser BK-27.

Interiér byl upraven pro plnou kompatibilitu s brýlemi pro noční vidění (NVG). Pilot i operátor obdrželi nové multifunkční displeje a širokoúhlý průhledový displej (HUD), který mohl zobrazovat obraz ze senzoru FLIR.

Letoun byl vybaven novým integrovaným systémem GPS/inertní navigace (GINS), který drasticky zvýšil přesnost letu k cíli a umožnil nasazení munice naváděné pomocí GPS.

Podpora nové výzbroje:

• Integrace střel Storm Shadow s plochou dráhou letu a dlouhým dosahem.
• Integrace protitankových střel Brimstone.
• Integrace pum s dvojím naváděním (GPS/laser) Paveway IV..

Letoun mohl nést průzkumný kontejner RAPTOR (Reconnaissance Airborne Pod for Tornado), který nahradil vnitřní senzory starší verze GR.1A a případně starší kontejner Vinten a umožnil letounu GR.4 provádět digitální průzkum s vysokým rozlišením z velkých vzdáleností.

Varianta vznikla přestavbou původních draků GR.1A na standard GR.4.

Letouny si ponechaly vnitřní infračervený systém TIRRS. Postupem času však došlo k zásadní změně ve strategii průzkumu. Do výzbroje byl zaveden externí podvěsný kontejner RAPTOR, který byl mnohem výkonnější a díky tomu, že byl umístěn v kontejneru, ho mohli nosit i standardní verze.

První fáze modernizace se soustředila na základní digitální konektivitu a schopnost používat modernější zbraně:

• Integrace digitální sběrnice MIL-STD-1760.
• Přijímač GPS pro přesnější navigaci.
• Integrace protiradiolokační střely AGM-88 HARM.
• Záznamník letových dat.

Modernizace zaměřena na rozhraní mezi pilotem a strojem (HMI) a na zvýšení schopnosti přežití na moderním bojišti:

• Starý projekční systém mapy (CRPMD) byl nahrazen moderním barevným multifunkčním displejem (MFD). To umožnilo pilotovi i operátorovi mnohem lepší situační přehled.
• Integrace nového RWR od společnosti Saab.
• Integrace nového kombinovaného systému GPS/INS LITEF LN-100G.
• Příprava pro Link 16.

ASSTA 3 představuje jednu z nejdůležitějších modernizací, která Tornado plně zapojila do konceptu síťového válčení:

• Integrace datalinku MIDS / Link 16.
• Instalace nových digitálních radiostanic.
• Schopnost nést a odpalovat přesně naváděné pumy GBU-54 LJDAM, které kombinují navádění pomocí GPS a laseru, což umožňuje útočit i na pohyblivé cíle za každého počasí.
• Digitální záznam hlasu a videa.

Zatím poslední stupeň modernizace, který je určen pro stroje, jež mají zůstat ve službě až do roku 2030:

• Integrace střely Taurus KEPD 350.
• Modernizace radarového systému.
• Integrace modernějšího systému vlastní ochrany ve formě kontejneru Cerberus III. a výmětnic klamných cílů BOZ-101 EC.
• Plně digitální kokpit.

Italská modernizace MLU (Mid-Life Update) byla v mnoha ohledech mixem britského přístupu k přesné munici a izraelské špičkové senzorové techniky. Program neprobíhal naráz, ale byl rozdělen do několika fází (RETů).

Avionika:

• Digitální kokpit kompatibilní s brýlemi pro noční vidění NVG.
• GPS/INS navigační systém Honeywell H-764G.
• Původní systém FLIR pod přídí byl odrstraněn a byl nahrazen zaměřovacími a průzkumnými kontejnery z Izraele: Litening III. pro přesné laserové navádění pum a kontejner Reccelite pro průzkum (nahradil starší italský systém Orpheus).
• Přijímač RWR ELT/553 (v pozdějších verzích vylepšený na standard ALR-730).
• integrace izraelského kontejneru pro elektronické rušení ELT/555.
• Výmětnice klamných cílů BOZ-102.

Nová výzbroj:

• integrace střel s plochou dráhou letu Storm Shadow.
• Integrace GPS naváděných pum GBU-32 JDAM.
• Možnost použítí přesných pum SDB (Small Diameter Bomb)

Modernizace saúdskoarabských Tornád byla jedním z největších zbrojních projektů realizovaných britskou společností BAE Systems. Program nese název TSP (Tornado Sustainment Programme) a jeho cílem bylo dostat saúdské stroje IDS na úroveň blízkou britskému standardu GR.4, ovšem s využitím některých specifických technologií.

Avionika:

• Došlo k úplné výměně analogových přístrojů za multifunkční barevné displeje (MFD). Instalován byl nový palubní počítač a digitální datová sběrnice (MIL-STD-1760).
• Integrace systému Link 16, který umožňuje saúdským Tornádům sdílet data o cílech se stroji F-15SA a Eurofighter Typhoon. Pro přesnou navigaci byl zvolen systém GPS/INS.
• Integrace zaměřovacího kontejneru Damocles od francouzské společnosti Thales.
• Integrace průzkumného systému RAPTOR, který dokáže snímat cíle na obrovské vzdálenosti s extrémním detailem.

Zbraňové systémy:

• integrace střel s plochou dráhou letu Storm Shadow
• Integrace protitankových střel Brimstone.
• integrace duálně naváděných pum (GPS/laser) Paveway IV

Tornado F.2 představuje první sériovou variantu stíhacího Tornáda, která však do historie vstoupila spíše jako problematický mezistupeň než jako plnohodnotný bojovník. Vyrobeno bylo pouze 18 kusů, které sloužily především k výcviku a osvojení si nové platformy u britského královského letectva. Hlavním problémem verze F.2 byl fakt, že vývoj radaru Foxhunter se značně opozdil. První stroje tak byly dodány bez funkčního radaru.

Z hlediska techniky byla verze F.2 vybavena motory Turbo-Union RB199 Mk 102, které měly o něco nižší výkon než pozdější verze u varianty F.3. Také jí chyběl automatický systém pro měnění šípu křídel (SPILS), což znamenalo, že pilot musel geometrii křídla měnit manuálně pomocí páky v kokpitu. Dalším viditelným rozdílem bylo, že křídla verze F.2 postrádala manévrovací sloty na náběžné hraně, které měly až pozdější verze pro zlepšení obratnosti.

Tornado F.3 představuje definitivní sériovou podobu stíhací varianty ADV (Air Defence Variant). Tento letoun byl vyvinut jako nástupce přechodné verze F.2 s cílem poskytnout plnohodnotný zbraňový systém schopný dlouhodobého hlídkování a ničení vzdušných cílů na velké vzdálenosti.

Zásadní změnou oproti předchozím verzím byla instalace motorů Turbo-Union RB199-34R Mk 104. Tyto pohonné jednotky disponovaly prodlouženými tryskami, což umožnilo efektivnější využití přídavného spalování v nadzvukových režimech a ve velkých výškách. Modernizace motorů přinesla vyšší tah a lepší akceleraci, což byly klíčové parametry pro plnění úloh přepadového stíhače.

Varianta F.3 byla jako první vybavena pokročilým systémem řízení SPILS (Sweep and Posture Integrated Law System). Tento systém zajišťoval plně automatické ovládání měnitelné geometrie křídel v závislosti na aktuální rychlosti (Machově čísle) a úhlu náběhu. Automatizace pohybu křídel optimalizovala aerodynamické vlastnosti letounu v celém letovém obalu a snížila pracovní zatížení pilota během manévrového boje.

Hlavním senzorem letounu je pulsní dopplerovský radar AI.24 Foxhunter. U verze F.3 byl tento systém plně integrován a postupně modernizován pro zvýšení odolnosti proti elektronickému rušení. Radar umožňoval vyhledávání a sledování více cílů současně v režimu look-down/shoot-down. V rámci pozdějších modernizací byl letoun vybaven terminálem JTIDS (Joint Tactical Information Distribution System), což umožnilo zapojení do alianční datové sítě Link 16 a sdílení informací o vzdušné situaci v reálném čase.

Během své služby prošla flotila letounů F.3 programem CSP (Capability Sustainment Programme). Tato modernizace zahrnovala úpravy zbraňového systému pro nesení střel AIM-120 AMRAAM s aktivním radarovým naváděním, které nahradily starší střely Skyflash. Pro boj na krátkou vzdálenost byla integrována střela AIM-132 ASRAAM.

Itálie

V první polovině devadesátých let čelilo italské letectvo (Aeronautica Militare) situaci, kdy jeho hlavní stíhací letouny Lockheed F-104 Starfighter již technologicky nestačily na moderní hrozby. Vzhledem k průtahům ve vývoji letounu Eurofighter Typhoon a ukončení studené války potřebovala Itálie překlenout období deseti let moderním přepadovým stíhačem. V roce 1993 byla podepsána smlouva s britským Ministerstvem obrany o pronájmu 24 kusů Tornado F.3 z přebytků RAF.

Saúdská Arábie

Saúdská Arábie se stala jediným exportním zákazníkem stíhací varianty Tornado ADV. Akvizice těchto letounů byla součástí rozsáhlého mezivládního zbrojního kontraktu Al-Yamamah I, který byl podepsán v roce 1985 mezi Velkou Británií a Saúdskoarabským královstvím. Celkem bylo objednáno a dodáno 24 kusů ve verzi F.3, které byly technicky shodné se standardem britského královského letectva.

Německá varianta Tornado ECR vznikla na základě specifických požadavků Luftwaffe jako nově vyrobený letoun v rámci deváté výrobní série (Batch 9). Na rozdíl od italské verze, která vznikla přestavbou starších strojů, bylo všech 35 německých kusů postaveno přímo pro účely elektronického boje a průzkumu.

Unikátním prvkem raných německých verzí byl také datový systém ODIN (Operational Data Interface), který umožňoval předávání souřadnic zaměřených radarů mezi jednotlivými letouny ECR v rámci formace ještě před masivním rozšířením standardu Link 16.

Italská varianta Tornado ECR, v rámci Aeronautica Militare označovaná jako EA-200, vznikla konverzí patnácti letounů původní verze IDS z první výrobní série. Na rozdíl od německého přístupu se tedy nejednalo o nově vyrobené stroje, což s sebou neslo určitá specifika. Hlavním rozdílem oproti německým letounům ECR je ponechání původních motorů Turbo-Union RB199 Mk 103, které mají o něco nižší tah než německé verze Mk 105. Italská úprava se soustředila na integraci klíčových systémů pro mise SEAD při zachování co největší shody s logistickým zázemím stávající flotily IDS. Specifikem byl italský systém elektronického boje od společnosti Elettronica (ELT).

Modernizace ASSTA 1 byla do služby zaváděna kolem roku 2000. Jejím hlavním cílem byla digitalizace zbraňových sběrnic a sjednocení softwarové architektury.

• Integrace digitální datové sběrnice standardu MIL-STD-1760.
• Instalace nového navigačního systému GPS/INS typu LITEF.
• Přechod na programovací jazyk Ada pro hlavní palubní počítač.
• Vylepšení integrace protiradiolokačních střel AGM-88B HARM.

Tento modernizační balíček začal být u jednotek Luftwaffe implementován v roce 2010. Zaměřoval se především na schopnost přežití a komunikaci v moderním digitálním prostředí.

• Instalace plně digitálního radarového výstražného přijímače od společnosti Saab.
• Zavedení digitálního záznamníku dat a modernizace kokpitu pomocí barevných displejů.
• Počáteční integrace terminálu MIDS (Multifunctional Information Distribution System) pro omezenou práci v síti Link 16.
• Integrace digitálního systému pro doplňování paliva za letu.

Balíček ASSTA 3 vstoupil do operační služby kolem roku 2015 a představoval zásadní krok k plné síťové konektivitě letounu.

• Plná integrace terminálu MIDS / Link 16 umožňující sdílení dat o cílech v reálném čase.
• Instalace nových radiostanic s pokročilým šifrováním.
• Modernizace odpovídače IFF na standard Mode 5.
• Instalace moderních multifunkčních barevných displejů v obou kokpitech, což zlepšilo situační přehled posádky.

Aktuální a závěrečná fáze modernizace německých Tornád, která byla zaváděna po roce 2018. Tato verze zajišťuje udržitelnost typu až do jeho plánovaného nahrazení letouny F-35 a Eurofighter EK.

• Realizace programu RMP (Radar Modernization Program), který nahradil analogové komponenty radaru digitálním procesorem od firmy Hensoldt.
• Plná integrace nejnovější verze protiradiolokační střely AGM-88E AARGM.
• Instalace vylepšeného softwaru pro systém Emitter Locator System (ELS) pro vyšší přesnost triangulace.
• Modernizace zabezpečené hlasové komunikace a další vylepšení datových přenosů v rámci standardu 4.2.

Program MLU pro italská Tornáda ECR probíhal v několika fázích (RET), které postupně transformovaly letoun na plně digitální platformu schopnou operovat v síťově orientovaném válčení. Tyto úpravy byly zaváděny mezi lety 2004 a 2015 a přinesly následující vylepšení:

• Digitalizace kokpitu a instalace nových multifunkčních barevných displejů Astronautics, které nahradily starší analogové a monochromatické obrazovky.
• Plná integrace terminálu MIDS pro datové spojení Link 16, což umožnilo sdílení informací o radarových hrozbách s ostatními letouny a pozemními středisky v reálném čase.
• Instalace modernizovaného navigačního systému s integrovaným přijímačem GPS a inerciální jednotkou Honeywell H-764G.
• Úprava osvětlení kokpitu a externích světel pro plnou kompatibilitu s brýlemi pro noční vidění (NVG).
• Modernizace komunikačních systémů o nové radiostanice se schopností skokové změny frekvence a pokročilým šifrováním.
• Vylepšení systému vlastní ochrany o digitální radarový výstražný přijímač s vyšší citlivostí a přesností identifikace hrozeb.
• Integrace vylepšeného softwaru pro střely HARM, který umožnil přesnější útoky v komplexním prostředí elektronického rušení.