Suchoj Su-27

Nejnovější varianty Su-27 můžeme nazývat již víceúčelovými letouny, na rozdíl od prvních ryze stíhacích. Su-27 vznikl jako odpověď Sovětského svazu na letoun F-15 Eagle. V mnoha parametrech svůj ekvivalent i překonal, např. měl lepší poměr výkonu k váze a díky tomu i mnohem vyšší mantévrovatelnost.

Historie

Vývoj letounu Su-27 začal v sedmdesátých letech dvacátého století jako reakce na nové americké letouny F-15 Eagle a námořní F-14 Tomcat. V SSSR byl vyhlášen konkurz na program PFI (Perspektivnyj Frontovoj Istrebitel) – perspektivní frontový stíhač. Dle zadání měl letoun být schopen létat rychlostí Mach 2 a měl mít vynikající manévrovací schopnosti. Do soutěže se přihlásily tři konstrukční kanceláře: MiG, Suchoj a Jakovlev. Do dalšího kola postoupily jen první dvě jmenované OKB. V roce 1972 byl projekt rozdělen na dvě varianty. První varianta byla těžký stíhač, který měl být soupeřem amerického F-15 Eagle. Vznikl tak popisovaný Su-27 Flanker. Z druhé varianty vznikl lehčí letoun MiG-29.

V roce 1977 byl uveden první prototyp s označením T-10-1 (v kódu NATO nejprve RAM-T a později Flanker A). Tento prototyp se ještě hodně odlišoval od současných sériových verzí. Vzniklo ještě několik prototypů, ale bohužel nedosahovaly kvalit amerického protějšku. Až v roce 1981 vznikl prototyp T-10S-1 s kompletně přepracovaným drakem, který splňoval požadavky a byl převeden do sériové výroby. První sériové stroje se začaly letectvu dodávat od roku 1984.

Technologie

SU-27 je středoplošník s tzv. integrální konstrukcí, svým uspořádáním velmi podobnou letounu MiG-29. Liší se hlavně velikostí, je mnohem mohutnější. Váha byla oproti prvním prototypům redukována využitím kompozitních materiálu a velkého podílu titanu v konstrukci. K pohonu slouží dva motory umístěné pod spodní části trupu. Vzadu jsou umístěné dvě svislé ocasní plochy, ty částečně přecházejí v málé svislé křídla pod trupem. Zbraně lze umístit na závěsníky na trub mezi motory a na křídla.

Su-27 je také první ruský letoun, kde byl použit systém řízení FBW. V prvních verzích byl analogový, v pozdějších nových již plně digitální.

Kokpit letunu byl u prvních verzí vybaven analogovými zobrazovači, u pozdějších variant už jsou přístroje digitální.

Verze a jejich specifikace

Su-27 Flanker-B

Jedná se o první základní jednomístnou sériovou verzi určenou pro stíhací účely k ochraně vzdušného prostoru. Dříve byla označovaná T-10S, později Su-27S. Poprvé vzlétla v roce 1981 a první letouny byly dodány v roce 1984. Varianta bez možnosti používat protizemní výzbroj, sloužící pro narušení prostoru protivníka, se nazývala Su-27P.


Technické specifikace Su-27S s porovnáním s konkurencí.


Letoun je vybaven radiolokátorem N001 Mječ schopným sledovat až deset cílů najednou a dosahem 140 km a pasivním elektro-optickým detektorem OLS-27 umístěném před předním sklem kokpitu, který má dosah 50 km.

Mezi pevně vestavěnou výzbroj patří kanon GŠ-30-1. V podvěsu může Su-27 nést střely vzduch-vzduch R-27 (AA-10 Alamo), R-73E (AA-11 Archer).

Exportní varianta se nazývala Su-27SK a byla dodána Číně, viz níže.

Su-27PD

Speciální varianta Su-27 pro testování tankování za letu pomocí výsuvného nástavce před pilotní kabinou.

Su-27SM

V roce 1999 byl v Rusku schválen program na modernizaci vzdušných sil, který zahrnoval i letouny Su-27. Modernizace byla provedena ve výrobním závodě KnAAPO (Komsomolskoamurské letecké výrobní sdružení J. A. Gagarina) v Komsomolsku na Amuru. Tento závod byl vybrán díky tomu, že se zde již vyráběli verze typu Su-30 pro zahraniční odběratele, u které již byla použita modernější avionika a výzbroj.

V roce 2004 byly první Su-27SM (SM - Serijnyj, Moděrnizirovannyj) předány k prvním jednotkám. Letouny jsou dodávány ve třech dodávkách, které jsou označované: Su-27SM, Su-27SM2 a Su-27SM3.

Su-27SM je již víceúčelový letoun sloužící nejen pro efektivní vzdušný boj, ale i pro boj proti námořním a pozemním cílům. Jedná se o přestavbu starších Su-27, do kterých se instaloval nový motor, radar, avionika a v neposlední řadě byl upraven kokpit.

Úpravy:

Zároveň ze Su-27SM vznikla i vývozní varianta Su-27SKM, která je navíc vybavena i systémem tankování za letu.

Su-27UB Flanker-C

Su-27UB je označení pro dvojmístnou cvičnou bojeschopnou verzi, vycházející ze základního typu SU-27. Do VVS byly dodávány od roku 1986.
Hlavní rozdíly oproti jednomístné základní variantě jsou:

Exportní varianta se označovala Su-27UBK.

Su-33 (Su-27K) Flanker-D

Su-33 je námořní stíhací varianta s dlouhým doletem určená pro námořnictvo s možností startovat z letadlových lodí a tankování za letu.


Technické specifikace Su-33 s porovnáním s konkurencí.


Vývojem stíhacího letounu pro ruské VMF se začalo již kolem roku 1977, kdy byl obnoven vývoj letadlových lodí. Projektované letadlové lodě měli využívat tzv. skokanský můstek na rozdíl od letadlových lodí USA, kde byl použit katapult. Kolem roku 1990 se podařilo zařadit do služby jen jednu letadlovou loď – Admirál Kuzněcov. Ze začátku projektu se počítalo, že na lodích budou sloužit, jak menší letouny MiG-29K (9-31), tak velké stíhací Su-27K. Nakonec díky velké finanční krizi v roce 1991 bylo upuštěno od nasazení letounů Mig-29K a do služby se dostal v roce 1994 Su-27K (Korabelnyj). Bylo vyrobeno 24 sériových strojů. Letoun má být nahrazován od roku 2015 modernějšími víceúčelovými letouny MiG-29K (9-41).

Rozdíly oproti základní variantě:

Na rozdíl od amerických letadlových lodí je na ruských používán tzv. skokánek místo katapultu. Díky tomu jsou na letadla i pilota kladeny menší nároky, např. že letadlo nemusí mít takovou stabilitu a schopnost manévrovatelnosti při malých rychlostech a pilot není vystaven takovému přetížení. Naproti tomu musí být letadlo natolik výkonově silné, aby bylo schopno vzlétnout.

Později vznikla i dvoumístná cvičná verze s označením Su-27KU, která se nedostala do sériové výroby. Byly postaveny jen dva prototypy. Zvláštností bylo, že posádka seděla vedle sebe, nikoliv v tandemu.

Su-35 (Su-27M) Flanker-E

Jedná se o další vývojový krok u letounů SU-27. Mělo se jednat o perspektivní letoun pro devadesátá léta minulého století. Díky rozpadu SSSR a následnému nedostatku financí, díky následné krizi, od celého projektu sešlo. Bylo postaveno jen 15 letounů (12 prototypů a 2 sériové). Dříve se tato verze nazývala SU-27M (M – Moděrnizirovannyj) a z důvodu velkých změn ji přejmenovali na SU-35. Na těchto prototypech byly testovány nové technologie, které se použily u novějších typů (např. Su-30MKI).

Hlavní změnou oproti starším modifikacím je plně digitální řízení letu FBW oproti dříve používanému analogovému. Letoun měl na trupu přidána tzv. kachní křídla, naopak bylo opuštěno od brzdícího štítu na hřbetu letounu. Svislé ocasní plochy byly zvětšeny a byly do nich integrovány další nádrže. Zadní část obsahovala radiolokátor N012 pro sledování cílů v zadní. Jako hlavní radiolokátor byl použit N011 s možností pozemního navádění.

Su-35BM

Je jednou z modifikací z 15ti postavených prototypů bez kachních křídel a s menšími úpravami na trupu. U letounu je rozšířené sání vzduchu a nainstalován nový motor AL-41F1A. Tím byl snížen radarový odraz.

Su-35UB

Cvičná dvojmístná varianta se zvětšenými svislými stabilizátory se nazývá Su-35UB a byla postavena jako jeden prototyp z 15ti vyrobených.

Su-35S

Je sériové označení letounů vycházející ze Su-35BM. Letadla se začala dodávat od roku 2011. Letoun již využívá některých prvků z nového projektu letounu 5. generace T-50 (PAK-FA). Su-35S má nainstalován nový radiolokátor N035 Irbis-E s elektronicky vychylovaným paprskem PESA a nového elektro-optického systému OLS-35. V kokpitu jsou nainstalované dva velkoformátové displeje MFD a nový HUD displej.

Su-37

Su-37 je dalším modernizačním krokem vycházející ze Su-35. První prototyp byl poprvé představen v roce 1996. Označení prototypu bylo T-10M2 a vyrobily se jen dva kusy, které slouží k testování nových systémů.

Letoun má nový motor Saturn/Ljuka AL-37FU s tryskami umožňujících vektorování tahu. Tímto dosahuje Su-37 obrovské manévrovatelnosti.

Su-30 (Su-27PU)

Z dvojmístného SU-27UB vznikla v roce 1989 verze pro dlouhé lety. Místo druhého pilota již sedí operátor zbraňových a radarových systémů. Důvodem vzniku této varianty byl malý dostup základní varianty, která byla více orientovaná na obranné mise. Su-30 je schopen plnit široké množství úkolů za jakéhokoliv počasí, a hlavně na velkou vzdálenost, kterou letouny potřebují překonat při hlídkování např. nad neobydlenou Sibiří. První letouny díky ekonomické krizi převzalo VVS teprve v roce 1994.

Existuje několik variant SU-30 a tyto varianty se vyrábějí u dvou konkurujících si firem: KNAAPO a IRKUT corporation.


Technické specifikace Su-30 s porovnáním s konkurencí.


Oproti cvičné dvoumístné variantě Su-27UB obsahuje:

Letoun Su-30 byl dodán pod označením Su-30K Indii.

Su-30KI je jediným jednomístným zástupcem řady Su-30. Byl určen pro Indonésii, která ho nakonec nepřevzala. Později byl předělán na demonstrátora varianty Su-27SKM.

Su-30MK

Z tohoto typu byla odvozena stíhací – bombardovací verze s označením Su-30MK, která již byla schopna bez omezení útočit na pozemní cíle. Díky ekonomické krizi byly pro VVS vyrobeny jen dva letouny. Nicméně zaujaly ostatní státy a díky tomu vzniklo více modifikací přizpůsobených jednotlivým zákazníkům. Letouny řady MK obsahují nový radiolokátor N001VE schopný vyhledávat a sledovat i pozemní cíle. Můžeme již hovořit o víceúčelovém stroji.

Su-30MK Je schopné nést zbraňové systémy předchozích variant, a navíc střely vzduch-země: Ch-29 (AS-14 Kedge), Ch-31 (AS-17 Krypton), Ch-23 (AS-7 Kerry), Ch-25ML (AS-10 Karen), Ch-58 (AS-11 Kitler), Ch-25MP (AS-12 Kegler), Ch-59 (AS-13 Kingbolt), Ch-29 (AS-14 Kedge) a Ch-31 (AS-17 Krypton).

Vývozní varianty Su-30MK:

Varianta Popis
Su-30MKI Modernizovaná varianta pro Indii. Letoun je poháněn motorem AL-31FP s vektorováním tahu. Letoun je vybaven zdvojeným příďovým kolem a kachními křídly. Letoun má digitální systém FBW a radiolokátorem N011M BARS. Varianta je dodávaná od roku 1997. Od roku 2004 se vyrábí i v licenci u indické společnosti HAL.
Su-30MKK Varianta pro čínské letectvo PLAAF. Letoun se vyznačuje vyššími SOP a nádržemi použitými z letounu Su-35. V letounu je nainstalován radiolokátor N001VE. Byly dodávány od roku 2000.
Su-30MKM Modifikovaná varianta Su-30MKI pro Malajsii (RMAF). Letoun je částečně vybaven francouzskou a jihoafrickou avionikou. Může nosit francouzský navigačně střelecký kontejner Democles.
Su-30MKA Varianta pro Alžír vycházející ze Su-30MKI. První letouny byly dodány v roce 2006.
Su-30MK2 Modifikace letounu Su-30MKK pro čínské námořnictvo PLANAF s rozšířenou škálou podvěsné výzbroje díky modifikovanému radiolokátoru N001VEP.
Letouny jsou také dodávány do Indonésie a do Ugandy.
Su-30MK2V Varianta letounu Su-30MK2 pro Vietnam.
Su-30MKV Modifikace letounu pro Venezuelu vycházející z Su-30MK2.

Su-30SM

Jedná se o variantu vycházející ze Su-30MKI. Tato varianta již byla určena pro VVS a začala být dodávána od roku 2011. Letoun je vyráběn v závodu Irkut. Jedná se o dvoumístnou variantu s motory AL-31FP s měnitelným vektorem tahu a kachními křídly. Letoun obsahuje radiolokátor N-011M BARS, elektrooptický lokátor OLS-30, indické palubní počítače a francouzské displeje a systém HUD a navigační systém Sagem LINS-1000.

Su-30M2

Je modifikace původního exportního letounu Su-30MK pro ruské VVS. Letouny mají doplňovat nové typy Su-27SM3 a Su-35S. Avionika je přebrána z typu Su-27SM3. První letouny byly dodány v roce 2011.

Čínské varianty

ČLR od padesátých let minulého století úzce spolupracovalo se SSSR. Do Číny byly dodávané ruské letouny, některé z nich se zde i licenčně stavěly. V šedesátých letech se tento vztah s politických důvodů pozastavil a Rusko přestalo leteckou dodávku. Letecká technika velmi zastarávala a nebyla schopna konkurovat ostatním vyspělým státům. V devadesátých letech se opět vztah s Ruskem obnovil. V roce 1991 Čína nakoupila letouny Su-27SK a dvoumístné Su-27UBK.

Shenyang J-11

Jedná se o označení licenčně vyráběného letounu Su-27SK v Shenyangu. V J-11 bylo použito importovaných motorů AL-31F a ruské avioniky. Letoun je vybaven exportní variantou radiolokátoru N001E. Na přáni Číny byl zpevněn podvozek, čímž se zvýšila vzletová hmotnost na 33000 kg a s tím i nosnost výzbroje na 8000 kg. První letoun vzlétl v roce 1998, později se nahrazoval modernizovanou verzí J-11A.

Shenyang J-11A

Označení pokročilé varianty J-11, letouny vznikly modernizací starších SU-27SK nebo J-11. Letoun obsahuje nový výkonnější radiolokátor N001VE s podporou řízených raket R-77E, kokpit je vybaven dvěma multifunkčními displeji. První letoun vzlétl v roce 1999 a postupně byl nahrazován variantou J-11B.

Shenyang J-11B/BH

První víceúčelová varianta, do které byly nainstalovány čínské pohonné jednotky WS-10A Taihang. Do letounu je také nainstalována čínská avionika (radiolokátor KLJ-4) a čínské zbraňové systémy. Do výzbroje se dostal v roce 2002. Slouží jednak u PLAAF tak u PLANAF, kde nese označení J-11BH. Varianta pro PLANAF je opatřena lepší antikorozní ochranou.

Shenyang J-11BS/BSH

Označení J-11BS a J-11BSH je pro dvoumístné cvičné varianty. Ruská federace nedala souhlas k licenční výrobě dvoumístných cvičných variant, a tak díky tzv. zpětnému inženýrství vznikly tyto cvičné, vycházející s jednomístných J-11B/BH.

Shenyang J-15 Flying Shark

Jedná se o označení bezlicenční námořní varianty, která vnikla díky nesouhlasu Ruska k vývozu Su-33. Ruská federace tím reagovala na bezlicenční výrobu J-11B. Čína získala z Ukrajiny jeden z prototypů Su-33, který se stal vzorem pro J-15. Letoun je vybaven čínskými motory WS-10H, skládacími křídly, zdvojeným příďovým podvozkem a kachními křídly. Veškerá avionika je velmi podobná variantě J-11B.

J-15S je označení cvičně bojové varianty, která je zatím ve vývoji. Prototyp je osazen ruskými motory AL-31F.

Shenyang J-16 Red Eagle

J-16 je označení prototypu víceúčelové dvojmístné varianty vycházející z J-11BS a Su-30MKK/MK2. V letounu je nainstalován čínský radiolokátor typu AESA, zdvojený příďový podvozek a nástavec pro tankování paliva za letu. Do služby se lotouny dostaly v roce 2015.

J-16D je označení varianty určené pro elektronický boj, obdoba amerického typu EA-18G Growler. První prototyp vzlétl v roce 2016.

Su-34 Fullback (Su-27IB)

Su-34 s kódovým označením NATO Fullback je specializovaná modifikace Su-27 určená pro útoky na pozemní cíle. V ruské armádě má nahradit bombardéry Su-24 a stíhací bombardéry Su-17 a MiG-27. Vývoj letounu začal v roce 1983, prototyp letounu poprvé vzlétl až v roce 1990. Díky finanční krizi v Rusku a částečnému nezájmu o tento letoun ze strany ostatních států, se sériová výroba rozběhla až v roce 2011.

Hlavním rozdílem oproti standardním variantám dvoumístných Su-27 nebo Su-30 je umístění sedadel v kokpitu vedle sebe (podobně jako u letounu Su-24). Pro bombardér je toto umístění posádky mnohem výhodnější, např. kvůli komunikaci. Do kokpitu se vstupuje průchodem u příďového podvozku. Letoun je vybaven malou kuchyňkou a toaletou. Palubní deska je vybavena pěti barevnými multifunkčními displeji MFD.

Letoun je vybaven nástavcem pro tankování za letu. Na trupu letounu jsou instalována ovladatelná kachní křídla, pro změnu nejsou instalované pomocné svislé ocasní plochy umístěné pod zadní části trupu. Letoun má zdvojené jak přední kola, tak zadní, která jsou v tandemu. Su-34 má zjednodušené vstupy do motoru bez regulace, díky kterým letoun nedosahuje takových rychlostí.

V letounu je nainstalován radiolokátor s pevnou fázovou mřížkou a s digitálním vychylováním paprsku B004. Mezi další výbavu patří elektro-optické čidlo Platan umístěného za šachtou příďového podvozku. Do velkého žihadlového zakončení trupu mezi motory může být umístěn radiolokátor pro sledování zadní polosféry typu N012.

Letoun má dvanáct podvěsných pylonů, na které může být instalována celá řada protiletadlových či protizemních střel či pum.


Technické specifikace Su-34 s porovnáním s konkurencí.


Su-32FN je označení jednoho z prototypů (T-10V-5), který byl prezentován pod tímto jménem na Pařížské air show v roce 1994. Díky poruše byl na chvíli odstaven i v Praze.