McDonnell F-4 Phantom II.

Phantom II. je dvoumístný nadzvukový letoun schopný provozu za každého počasí. Byl vyvinut jako stíhací letoun, později se používal i na útoky na pozemní cíle a jako průzkumný.

F-4F Luftwaffe

F-4F Luftwaffe s evidenčním číslem 38-57.

Historie

V roce 1953 začala společnost McDonnell Aircraft na vlastní náklady modernizaci letounů F3H Demon. Bylo vyvinuto několik variant. U jedné z ní se testovalo použití dvou motorů, které mělo zajistit lepší výkony a delší dolet. Dvoumotorová varianta s motory General Electric J79 byla pojmenovaná „Super Demon“. Tento letoun byl přihlášen do soutěže o stíhací letoun pro U.S. Navy a bohužel neuspěl. Soutěž vyhrál konkurenční typ Vought F8U Crusader.

Následně byla vypsána další soutěž U.S. Navy, tentokrát o letoun bitevní. Zde bohužel opět pozměněný „Super Demon“ neuspěl. Soutěž vyhrál konkurenční A-4 Skyhawk.

V americkém námořnictvu se však objevila potřeba námořního stíhacího letounu schopného operovat za každého počasí s výkonným radarem a schopností útočit na pozemní cíle. Společnost McDonnell navrhla prototyp XF4H-1, který využíval nových radarem naváděných střel Sparrow III. a byl osazen dvěma motory General Electric J-79-GE-8. Konkurenční nabídku pro námořnictvo poslala společnost Vought se strojem XF8U Crusader III. Vítězem se stal v roce 1958 letoun F4H.

Dalším milníkem je rok 1959, kdy letoun dostal nové pojmenování Phantom II. Sériové letouny byly U.S. Navy dodávány od roku 1961, poslední letoun byl vyroben v Japonsku v roce 1981. Nahradily je nové letouny F-15 Eagle u USAF a F-14 Tomcat u U.S. Navy. U některých států mimo USA ještě slouží.

Technologie

F-4 je je dvoumotorový dolnoplošník. Vstupy sání motoru jsou umístěné po bocích vedle kokpitu, vyústění trysek motoru je pod ocasem letounu. Hlavní křídla jsou na koncích lomená s vzepjetím 12°, u některých variant Phantomů jsou sklopná kvůli úspoře místa na letadlových lodích. Plovoucí ocasní plochy mají záporné vzepětí pod úhlem 23°, nad nimi se nachází jedna svislá ocasní plocha. Podvozek je klasické konstrukce, hlavní podvozek je jednokolový, přední má dvě kola, která jsou otočná o 360°, zatahující se směrem dozadu.

Kokpit letounu je dvoumístný, překryty jsou samostatné dozadu sklopné. U verzí pro U.S. Navy a USMC sedí v předu pilot, za ním tzv. RIO (Radar Intercept Officer) - operátor radiolokátoru. U verzí pro USAF sedí v zadní části tzv WSO (Weapon Systems Officer) - operátor zbraňových systémů. USAF varianty mají dvojí řízení, jak z předního tak zadního kokpitu.

U Phantomu se původně předpokládalo, že se bude používat jen radarem naváděných střel vzduch-vzduch, bez použití kanonu pro manévrový vzdušný boj. Střely vzduch-vzduch a jejich navádění bylo v této době ale velmi nespolehlivé. Piloti byli díky této nevýhodě hodně omezeni a v mnoha bojových situacích nemohli zasáhnout. Od roku 1967 se tato situace začala řešit díky přičinění plukovníka Fredericka C. „Boots“ Blesse, který prosadil používání závěsných kontejnerů SUU-16 nebo SUU-23 s kanonem Vulcan. Později od varianty F-4E už byl kanon do letounu vestavěn.

F-4F Luftwaffe

F-4F Luftwaffe s evidenčním číslem 38-57, na prvním obrázku je zobrazeno pouzdro na kanon a přední podvozek, na druhém typická záď Phantomů S negativně vzepjatými vodorovnými ocasními plochami.

Varianty U.S. Navy a USMC

F-4A (F4H-1F)

F4H-1F je před sériovou variantou určenou pro U.S Navy. Díky zpoždění dodávek motorů General Electric J-79-GE-8 byla osazena slabšími J-79-GE-2A s výkonem 71,6 kN s přídavným spalováním. V roce 1962 byla přejmenována na F-4A. Bylo vyrobeno jen malý počet letadel (asi 45), nedostaly se většinou k jednotkám a sloužily pro testování.

F-4B (F4H-1)

F-4B se označovaly sériové stroje s motory General Electric J-79-GE-8 o výkonu 75,4 kN s přídavným spalováním, které byly určené pro U.S. Navy.

Letoun byl vybaven vyhledávacím a střeleckým radiolokátorem AN/APQ-72. Mezi další výbavu patřil autopilot a systém kontroly letu a AN/ASA-32.

Na podvěsech mohl nést rakety typu AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder.

RF-4B (F4H-1P)

RF-4B je průzkumná varianta Phantomu z roku 1965. Varianta nahrazovala letouny F8U-1P Crusader, které nebyly přizpůsobeny pro noční průzkumné operace. Celá přední část (nos) byla speciálně upravená pro tyto operace. Radar byl nahrazen mnohem menším typem AN/APQ-99 a do velké přídě byly nainstalovány kamery a fotoaparáty na pohyblivém rotačním nosiči.

Letoun je dále vybaven:

V roce 1975 byla provedena modernizace letounů RF-4B v rámci projektu SURE (Sensor Update and Refurbishment Effort). Původní motory General J79-GE-8 byly nahrazeny novějšími J79-GE-10. Inerciální navigační systém AN/ASN-48 byl nahrazen novějším AN/ASN-92.

F-4G Navy

Označení 12ti F-4B Phantomů určených pro testování automatického přistání na letadlových lodích. Později byly opět předělány na F-4B.

DF-4B

Jedná se o označení předělaných F-4B na bezpilotní letouny.

EF-4B

Varianta pro elektronický boj vycházející z F-4B. Letoun nesl v podvěsu několik detekčních kontejnerů.

NF-4B

Označení dvou F-4B určených pro další výzkum. Písmenem N se označují letouny, které se díky úpravám nemůžou vrátit do plně provozního stavu.

F-4J

V roce 1965 došlo k první modernizaci F-4B. Motory byly zaměněny za novější General Electric J79-GE-10. Díky větší váze, byly také zvětšeny kola. Křídla byla mírně upravena, kvůli pomalejším a bezpečnějším přistáním na letadlových lodích. Po roce 1970 byly letouny převáděny pod USMC.

Systémy:

F-4K (FG Mk.1)

F-4K je exportní varianta letounu F-4J pro námořnictvo Velké Británie. Letoun byl dodáván od roku 1968. Britské značení bylo FG.Mk.1. Britové chtěli nahradit již zastaralé letouny deHavilland Sea Wixen novými vyvíjenými letouny Hawker Siddeley P.1154. Bohužel projekt díky financím nebyl realizován a britské námořnictvo nakonec nakoupilo od USA letouny Phantom II.

F-4K byly z velké části vyráběny ve Velké Británii, hodně součástí bylo vyměněno za britské. Motory byly nahrazeny britskými výkonnějšími Rolls-Royce RB.168-15R Spey 201, které umožňovaly i vzlétnutí letounu z mnohem menších runwayí, nebo letadlových lodí. Systém řízení palby AN/AWG-10 byl nahrazen britskou modifikací AN/AWG-11.

F-4M (FGR Mk.2)

Další britská modifikace pro RAF s označením FGR Mk.2. Dodávala se od roku 1968. Letoun byl velmi podobný FG.Mk.1, měl stejný motor, systém řízení palby se lišil, byl použita modifikace AN/AWG-12.

Britové společně s Francouzi vyvíjeli nový útočný letoun, později známý jako Sepecat Jaguar. Do té doby RAF využívalo F-4M jako útočné letouny, po dodání Jaguarů přešli letouny k obranným operacím.

F-4N

F-4N bylo označení pro modernizované verze F-4B (projekt Bee Line) z roku 1972. Letouny prošly stejným aerodynamickým vylepšením jako u typu F-4J. Motory byly vyměněny za méně kouřivé J79-GE-10B.

V letounu byl použit radarový rušič AN/ALQ-126.

F-4S

Jedná se o označení modernizovaných letounů F-4J na podobný standard jako je F-4N. Drak letounu a podvozek byl zesílen. Systém řízení palby byl zaměněn za novější variantu AN/AWG-10B.

Varianty USAF

Velmi dobré výkony Phantomu II. zaujalo i USAF, které se většinou bránilo vzít do služby letadla používané u U.S. Navy. Letoun byl nejprve zkoušen a porovnáván s konkurenčním Convairem F-106 Delta Dart v programu nazývaném „Operation High-speed“, kde však na plné čáře uspěl. F-4 pro USAF nejprve dostal nový název F-110 Spectre, později při přeznačování vojenských letadel dostal označení F-4C Phantom II..

F-4C (F-110 Spectre)

První sériový F-4C vzlétl poprvé v roce 1963. Hlavní rozdíly oproti námořní variantě F-4B jsou následující:

V přídi je nainstalována novější varianta vyhledávacího a střeleckého radiolokátoru AN/APQ-100 s podporou pozemních útoků.

F-4C mohly nést následující výzbroj: střely vzduch-vzduch: AIM-7 Sparrow (pro navádění těchto raket se používal systém AN/APA-157), AIM-4 Falcon, AIM-9 Sidewider; střely vzduch-země: AGM-12 Bullpup, AGM-45 Shrike, AGM-65 Maverick.

V pozdějších letech se díky absenci kanonu, začal montovat závěsný kontejner SUU-16 s vestavěným kanonem Vulcan.

Pro navígaci se používal systém INS AN/ASN-48.


Technické specifikace F-4C s porovnáním s konkurencí.


EF-4C Wild Weasel II.

EF-4C Wild Weasel II. jsou speciálně upravené letouny F-4C pro mise Wild Weasel. Jsou vybavené elektronikou navrženou pro detekci a lokalizaci a ničení nepřátelských radarových zařízení. Do služby vstoupily v roce 1968. Letoun primárně používal protiradarové střely AGM-45 Shrike.

Ochranné vybavení:

RF-4C

RF-4C je neozbrojená průzkumná verze, která se vyznačuje delším „nosem“ (přední částí letounu). Letoun byl vyvíjen současně s RF-4B. Dodávky začaly v roce 1964 a poslední stroj byl dodán v roce 1974. Všechny zbraňové systémy a radar byly odstraněny a nahrazeny kamerami, mapovacím radarem a zobrazovacími zařízeními pro průzkum.

Letoun je svou průzkumnou výbavou velmi podobný jako již popisovaný RF-4B. V roce 1970 bylo několik strojů dovybaveno navigačním systém AN/ARN-92 LORAN-C/D, který dokázal pracovat za každého počasí. Později byl u některých letounů zkoušen kamerový systém HIAC-1 LOROP zavěšeným v kontejneru pod trupem.

F-4D

Vylepšená varianta F-4C dodávaná USAF od roku 1966.

V letounu je použit vylepšený radiolokátor AN/APQ-109 vycházející z předešlého modelu AN/APQ-100. U F-4D byla zachována možnost používání střel AIM-7 Sparrow. Podpora pro střely AIM-9 Sidewinder byla odstraněna ve prospěch střel AIM-4 Falcon. Později byla opět obnovena. Několik letadel bylo vybaveno laserovým značkovačem AN/ASQ-153 Pave Spike umístěným pod trupem, sloužícím pro podporu střel AGM-65 Maverick. Později se začal používat novější laserový značkovač AN/AVQ-10 Pave knife, který dokázal pracovat i za snížené viditelnosti.

Pro navígaci se používal systém INS AN/ASN-63.

EF-4D Wild Weasel IV.

EF-4D je další varianta Wild weasel IV. pro ničení radarových stanovišť vycházející z F-4D. Navíc byla zabudována podpora pro navádění antiradarových střel AGM-78 Standard pomocí systému RHAWS AN/APS-107. Později byly tyto varianty předělány na F-4G.

F-4E

Nová varianta z roku 1967 s vestavným 20 mm kanonem M61A1 Vulcan umístěném v prodloužené přídi z předešlých průzkumných verzí. Díky vestavbě kanonu se musel také použít radiolokátor AN/APQ-120 s menší anténou. V letounu byl také použit naváděcí a varovný systém RHAWS AN/APS-107.

Některé z F-4E byly vybaveny novým laserovým značkovačem pro navádění bomb AN/AVQ-26 Pave Tack. Tento systém byl umístěn pod trupem. Díky velké velikosti a váze kontejneru se musel používat jen s menšími přídavnými nádržemi a s omezeným množstvím munice.


Technické specifikace F-4E s porovnáním s konkurencí.


F-4E bylo ze všech variant vyrobeno nejvíce. Také se tato varianta hodně exportovala do jiných zemí, např. do Jižní Koreje, Austrálie, a dalších níže jmenovaných..

Izrael do Phantomů přidal podporu pro střely vzduch-vzduch a vzduch-země místní výroby a systém FLIR. Kanon Vulcan byl nahrazen 30 mm kanonem DEFA.

Řecko používá variantu F-4E od roku 1974, kdy je získala programem Peace Icarus (později další Peace Icarus II.). V roce 2002 dostalo Řecko první modernizovaný letoun F-4E AUP (Avionics Upgrade Program) realizovaný německou společností DASA (později EADS) v rámci programu nazvaného Peace Icarus 2000. Letouny byly vybaveny radiolokátorem AN/APG-65 používaných u letounů F/A-18 Hornet, systémem IFF AN/APX-113, systémem řízení HOTAS, barevnymi displeji v kokpitu a ze zbraňových systémů integrací střel AIM-120 AMRAAM.

RF-4E

Další průzkumnou neozbrojenou verzí, tentokráte vycházející z F-4E byla RF-4E, využívala se pro export. Letoun používal systémy s předchozích RF variant. V přední části se nacházel radiolokátor s možností mapování terénu AN/APQ-99, který zároveň s radiovýškoměrem a systémem INS zabezpečoval lety v nízkých výškách. Za radiolokátorem byly umístění kamery pro snímkování:

Kamery se pro noční mise používaly se silnými bleskovými systémy.

Největším odběratelem bylo Německo. Od roku 1978 je začala německá Luftwaffe vybavovat zbraňovými systémy pro útoky na pozemní cíle.

Dalším význačným odběratelem byl Izrael. Izraelské RF-4E Oref mohly nést střely AIM-9 Sidewinder a izraelské střely Python a Shafrir a byly vybaveny izraelskou avionikou.

Mezi další země, kam se tato průzkumná varianta dodávala, byly Irán, Řecko, Turecko a Japonsko.

F-4EJ

F-4EJ je varianta pro japonské letectvo JASDF, nahrazovala starší letou F-86 Sabre a F-104 Starfighter. První letouny byly do služby zařazeny v roce 1972.

Japonská armáda je od svého založení armádou jen obrannou, proto i Phantomy II. byly dodány bez systémů pro bombardování a podpory střel vzduch-země. Letouny neměly ani podporu tankování za letu (později byla nainstalována). Některé systémy v letounu byly nahrazeny japonskými, například systém ECM. F-4EJ vyráběla v Japonsku v licenci společnost Mitsubishi.

RF-4EJ je průzkumná varianta vzniklá přestavbou F-4EJ. Z letounu byl odstraněn kanon, systémy pro navádění střel byly ponechány. Veškeré průzkumné systémy byly nainstalovány do kontejnerů, nikoliv do draku letounu.

F-4EJ Kai je označení modernizačního programu japonských letounů F-4EJ, který probíhal od roku 1984. Do letounu byl nainstalován radiolokátor AN-APG-66J, systém pro řízení bombardování, systém INS J/ASN4, systém řízení HOTAS a HUD od společnosti Kaiser.

RF-4EJ Kai byla zdokonalená průzkumná varianta s novým radiolokátorem AN/APQ-172 vycházející z F-4EJ Kai. V závěsnících pod trupem mohli nést systém ELINT společnosti Mitsubishi a radar s bočním vyzařováním Thomson-CSF Raphael SLAR.

F-4F

F-4F je označení letounů pro německé Luftwaffe vycházející z F-4E. V roce 1960 nabízelo USA Německu jednomístnou variantu s označením F-4E(F), kterou nakonec Luftwaffe díky financím odmítlo. Německu byla nabídnuta velmi zjednodušená verze F-4E, která postrádala možnost nést přídavné nádrže, neměla nainstalovaný systém pro podporu střel AIM-7 Sparrow, měla zjednodušený radiolokátor AN/APQ-120. Většina dílů, včetně motorů, byly vyráběny přímo v Německu. Dodávky letounů Luftwaffe začaly v roce 1973 pod označením F-4F.

Od roku 1980 do 1983 byly letouny modernizovány. Byla přidána schopnost nést střely AIM-7 Sparrow, AIM-9L Sidewinder a AGM-65 Mawerick. Další změny proběhly u avioniky a do kokpitu byly nainstalovány MFD displeje.

F-4F ICE (Improved Combat Efficiency) je modernizační program z roku 1983, který měl udržet německé letectvo na patřičné úrovni, dokud nedoběhne program EFA (Eurofighter Typhoon). Radiolokátor byl nahrazen modernějším AN/APG-65. Byla zavedena podpora pro střely AIM-120 AMRAAM.

F-4G Wild Weasel V.

F-4G je označení pro variantu Wild Weasel, určenou pro navádění a ničení radarových stanovišť. Předchozí varianta EF-4C měla ještě plno omezení, které vyplývaly z rychlých konverzí během vietnamské války. F-4G již byla mnohem vyspělejší. První letouny byly dodávány od roku 1979. V devadesátých letech byly nahrazovány pokročilejšími letouny F-16 CJ/DJ.

F-4G postrádal kanon M61A1 Vulcan, místo něj byl nainstalován systém RHAWS AN/APR-38. Letoun byl schopen nést protiradarové střely AGM-45 Shrike a AGM-78 Standard a střely vzduch-země AGM-75 Maverick. Později byl systém RHAWS nahrazen novějším AN/APR-47 s podporou pro navádění protiradarové střely AGM-88 HARM. Pro vlastní ochranu byl F-4G vybaven rušičkami AN/ALQ-119 a později modernějšími AN/ALQ-131 v podvěsu pod křídlem. Pro vlastní ochranu mohl letoun nést rakety AIM-9 Sidewinder a AIM-7 Sparrow.

Kurnass 2000

Jedná se o izraelský modernizační program, který by prodloužil letounům Phantom II. životnost až do roku 2000. První modernizované letouny byly dodány v roce 1987. Většina změn proběhla na avionice letounu:

QF-4

Starší již vyřazené letouny F-4B, F-4C, F-4E, RF-4E byly od roku od roku 1997 konvertovány na bezpilotní terče (FSAT) pro výcvik pilotů USAF a U. S. Navy. V roce 2007 se začaly úžit zásoby letounů schopných konverze na terč a bylo rozhodnuto je nahradit novým terčem QF-16. Poslední letoun QF-4 byl dodán v roce 2013. Bylo jich konvertováno něco přes 300 kusů.