Douglas A-4 Skyhawk

Jedná se o jedno z nejúspěšnějších útočných letadel z USA. Skyhawk se vyráběl v rozmezí let 1956 až 1979, mezi tím prošel mnoha modernizacemi. Do dnes slouží ještě ve výzbroji mnohých zemí.

Historie

Letoun A-4 byl navržen společností Douglas jako nástupce letounu Douglas A-1 Skyraider pro U.S. Navy. Hlavním konstruktérem byl Ed Heinemann. Díky němu vzniklo letadlo, které bylo svou vahou o polovinu lehčí, než bylo požadováno v zadání námořnictva. U letounu díky své velikosti nebylo třeba skládat křídla kvůli úspoře místa na palubě letadlové lodi.

V roce 1952 byla oslovena společnost Douglas, aby postavila první prototyp letounu, ten poprvé vzlétl v roce 1954. Prototypy nesly označení XA4D-1, testovací letouny objednané v počtu 19 ks se označovaly YA4D-1. První dodávky sériových letounů pro námořnictvo proběhly již v roce 1956. Skyhawk se vyráběl až do roku 1979.

Technologie

Jde o jednomotorový dolnoplošník s malým delta křídlem, ve kterém jsou integrované palivové nádrže. Podvozek Skyhawku je příďového typu. Mezi pevnou výzbroj Skyhawků patří dva 20mm kanony Colt Mk 12. Na trupu a křídlech jsou úchytné místa pro externí zbraně.

Základní varianty

A-4A (A4D-1)

Jedná se o první vyráběnou verzi, která byla zařazena do služby v roce 1956. Poté co začaly být dodávány novější verze, byl A-4A přeznačen na TA-4A a přidělen k Naval Reserve squadrons. Skyhawky se dodávaly s motorem Curtiss-Wright J65-W-16A.

A-4B (A4D-2)

Od roku 1957 se začala dodávat vylepšená verze se zesíleným směrovým kormidlem a podvozkem. Letoun má navíc nainstalován nástavec pro doplňování paliva za letu od jiného letounu a možnost připojení přídavných palivových nádrží. Letoun byl vybaven vystřelovacím sedadlem ESCAPAC 1. Zbraňový systém byl doplněn o zařízení schopné vypouštění raket vzduch-země Bullpup.

A4D-3

Nerealizovaná varianta, ve které byl použit ekonomičtější a výkonnější motor P&W J52. Letoun by byl schopný létat za každého počasí. Vznikl jen jeden prototyp.

A-4C (A4D-2N)

Verze z roku 1960 určená pro noční lety a lety za každého počasí. V přední části trupu byl nainstalován radiolokátor pro zaměřování zbraní AN/APG-53A a systém pro bombardování z malých výšek AN/AJB-3. Díky zástavbě radiolokátoru byl letoun prodloužen o 23 cm. Letoun byl také vybaven autopilotem a vylepšenými vystřelovacími sedačkami ESCAPAC 1A-1.

Avionické systémy:


Technické specifikace A-4C s porovnáním s konkurencí.


A4D-4

Další nerealizovaná varianta, která měla mít schopnost působit za každého počasí a mít dlouhý dolet. Letoun mohl nosit speciální zbraně, které mohli být umístěné na sedmi podvěsech.

A-4E (A4D-5)

Modernizovaná verze z roku 1963 s lehčím motorem Pratt and Witney J52-P-6A o výkonu 37,8 kN. Motor měl nižší spotřebu a tím se zvýšil dolet. Na letoun byly přidány další dva závěsníky pod křídlo, dohromady jich měl 5. Přední část letounu byla kvůli zástavbě nové avioniky prodloužena o 35 cm.

Oproti předcházející variantě A-4C obsahuje A-4E následující avionické systémy:

A4D-6

Nerealizovaná varianta s novým motorem FT-30. Pro vestavbu tohoto motoru musel být i upraven drak letounu. A-4D-6 se mělo pod označením A-4F zúčastnit soutěže VAL (Heavier-than-air, Attack, Light) o nový lehký námořní útočný letoun. Soutěž vyhrál konkurenční A-7 Corsair II..

TA-4E

V roce 1964 vnikla kvůli potřebě výcviku pilotů a potřeby zužitkování vyrobených jednomístných draků dvoumístná verze. Letoun vznikl konverzí A-4E, drak byl prodloužen, byl použit lehčí motor Pratt and Witney J52 a byly přidány vystřelovací sedačky ESCAPAC 1C-3. První letoun vznikl v roce 1965 a následně byl přeznačen na TA-4F.

A-4F

Modernizovaná verze z roku 1967 charakteristická hřbetním hrbem, ve kterém byla instalována radioelektrická výzbroj. Později se přídavný hřbetní hrb začal používat i na starších verzích A-4C a A-4E. Letoun byl vybaven novými katapultovacími sedadly ESCAPAC 1C-3, řiditelným předním podvozkem. U prvních sérií se používal motor Pratt & Whitney J52-P-8A, u pozdějších Pratt & Whitney J52-P408.


Technické specifikace A-4F s porovnáním s konkurencí.


Upravené letouny A-4F bez hřbetního hrbu byly užívány od roku 1973 display týmem U.S. Navy: Blue Angels.

TA-4F

Cvičná verze vycházející z projektu TA-4E a A-4F z roku 1966. Později byla většina letadel této verze předělána na verzi TA-4J.

EA-4F

EA-4F je označení verze pro výcvik radioelektronického boje. Letouny mohou nést kontejnery pro radioelektronický boj. Jejich hlavním úkolem byla simulace nepřátelských řízených střel pro výcvik. Byly vyrobeny jen čtyři kusy.

TA-4J

Cvičná verze se zredukovanou avionikou (bez identifikátoru vlastní-cizí a radiolokátoru pro řízení palby) a výzbrojí pro americké námořnictvo z roku 1968. Od roku 1991 je nahrazován modernějším letounem T-45 Goshawk.

A-4L

Od roku 1969 do roku 1972 vnikla přestavbou A-4C modernizovaná verze A-4L pro U.S. Naval Reserve squadrons s ECM vybavením. V letounu byl použit novější motor J65-W-20, na vztlakové klapky byly nainstalovány spoilery, přední kolo bylo řiditelné stejně jako u verze F. Letoun je vybaven modernizovanými vystřelovacími sedačkami ESCAPAC 1C-3.

Modernizované avionické systémy:

A-4M Skyhawk II.

Modernizovaná verze z roku 1971 pro USMC s výkonnějším motorem Pratt & Witney J52-408A. Kokpit byl vybaven HUD displejem a displeji pro správu zbraňového systému. A-4M je možné vybavit systémem ECM. Mezi další avioniku patří systém pro bombardování pozemních cílů AN/ASB-19 ARBS a pokročilejší systém identifikace vlastní – cizí AN/APX-72.

OA-4M

Označení OA-4M je používáno pro dvoumístnou verzi vycházející z TA-4F pro navádění vlastních letadel na cíle ve vzdušném bojovém prostoru, používaná byla ve válce ve Vietnamu. V letounu byla použita elektronika a systém ECM z verze A-4M.

Vývozní modifikace

Argentína

Argentinské letectvo FAA nakoupilo v roce 1965 několik letounů verze A-4B a A-4C, které byly následně modernizovány a přeznačeny na A-4P Caza. A-4Q je modernizovaná verze A-4B pro Argentinské námořnictvo CANA z roku 1971.

A-4AR, OA-4AR

V devadesátých letech se normalizovaly vztahy Argentíny s USA. Argentína chtěla od USA nakoupit letouny F-16, USA povolilo jen nákup starších A-4M A OA-4M z amerických zásob. Nákup proběhl v roce 1995.

Americká společnost Lockheed Martin mezitím zakoupila argentinskou leteckou továrnu FMA (Fábrica Militar de Aviones) a nabídla Argentině modernizaci Skyhawků. Argentina nabídku přijala. Tím vznikla modernizovaná jednomístná verze A-4AR a dvoumístná OA-4AR. První modernizovaný letoun vzlétl v roce 1997. Je to jedna z největších a nejnovějších modernizací Skyhawků. Letoun dostal jméno Fightinghawk.


Technické specifikace A-4AR s porovnáním s konkurencí.


Modernizace zahrnuje:

V kokpitu se nachází tři 4palcové multifunkční displeje, HUD displej, vše je přizpůsobené pro použití brýlí nočního vedení. Řízení je dle konceptu HOTAS. V letounu jsou nainstalované katapultovací sedadla Douglas Escapac 1-G3 s možností katapultování z nulové výšky.

Austrálie

Mezi zahraniční uživatele patřilo také Australské královské námořnictvo RAN. Letouny vycházely z verzí A-4F a TA-4F. Byly přizpůsobeny pro roli vzdušné obrany – mohly nést rakety vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder. Letouny se označovaly A-4G a dvoumístná varianta TA-4G.

Brazílie

Brazilské námořnictvo chtělo opět získat námořní taktické letouny, které měly sloužit na letadlové lodi Sao Paulo (francouzská třída Foch). V roce 1997 nakoupila od Kuvajtu vyřazené A-4KU a TA-4KU. Letouny byly k jednotkám přiřazeny pod označením AF-1 Falcones (jednomístná varianta) a AF-1A (dvoumístná varianta).

V roce 2009 byl domluven kontrakt na modernizaci Skyhawků brazilskou společností Embraer. Byla prodloužena životnost letounů. Do přídě byl naisntalován radiolokátor Elta EL/M-2032. V kokpitu byly nainstalované dva barevné MFD displeje. Letouny dostaly označení AF-1B (jednomístná varianta) a AF-1C (dvoumístná).

V roce 2012 došlo na letadlové lodi Sao Paulo k požáru, v roce 2017 se Brazílie rozhodla, že ji vyřadí. To samé se s největší pravděpodobností stane s ještě nedodanými modernizovanými letouny.

Izrael

A-4H (Ait)

Byla verze vycházející z A-4F pro Izrael z roku 1968. Veškerá avionika z hřbetního hrbu byla odstraněna a nahrazena izraelskou. Původní kanon byl nahrazen francouzským DEFA 30mm. V roce 1969 byly dodány také dvoumístné varianty, které se označovali TA-4H.

A-4N

Označení upravené verze vycházející z A-4M dodávané od roku 1972. Opět byly nahrazeny kanony za francouzské. Byla prodloužena výtoková tryska motoru.

Čtyři letouny odkoupila německá společnost E.I.S. Aircraft. Letouny byly zbaveny výzbroje a upraveny pro tahání vlečných cílů pro výcvik střelby. Slouží od roku 2001.

Kuvajt

Kuvajt nakoupil v roce 1974 upravené letouny A-4M, u kterých byla odstraněn ECM systém a systémy pro odpalování jaderných střel. Letouny jsou osazeny motory Pratt & Whitney J52-P408. Jednomístná varianta je označena A-4KU a dvoumístná TA-4KU. Později byly prodány do Brazílie.

Malajsie

Od roku 1985 bylo RMAF dodáno několik Skyhawků verzí A-4C a A-4L. Do letounů byl nainstalován novější motor J-65 a novější avionika z A-4M. Letouny se označovali A-4PTM a TA-4PTM. V roce 1999 byly všechny letouny vyřazeny z provozu.

Nový Zéland

V roce 1969 začali dodávky Skyhawků do RNZAF pod označením A-4K a TA-4K. Jednalo se o upravenou verzi A-4F s možností využívání střel AIM-9 Sidewinder. V roce 1985 byly letouny modernizovány (HUD displej, novější avionika, byl odstraněn hřbetní hrb). V roce 2001 byly letouny stáhnuty ze služby.

Singapur

V roce 1972 a 1980 nakoupil Singapur přebytečné draky letounů A-4B. Letouny byly modernizovány – byl nainstalován novější motor Curtiss J65-W-20, nové spoilery na křídla, avionika umožňující nést rakety AIM-9 Sidewinder. Letouny se označovaly A-4S. Dvoumístné varianty TA-4S byly charakteristické tím, že u nich byl také použit motor J65, který se u jiných dvoumístných variant nepoužívá. Díky nedostatku místa byly kokpity odděleny a každý z nich měl svůj skleněný překryt.

V roce 1984 začala modernizace. Vnikla nová verze A-4SU označovaná jako Super Skyhawk. Letoun byl vybaven výkonnějším a ekonomičtějším motorem General Electric F404-GE-100D a novou avionikou zahrnující systémy INS, TACAN, ECM a systém detekce laserem ozářených objektů AN/AAS-35 PAVE PENNY. Super Skyhawky létají u RSAF od roku 1988.