Harrier

Harrier GR.1 představuje historicky první sériově vyráběnou variantu letounu V/STOL pro britské Královské letectvo (RAF). Tento stroj v sobě spojoval unikátní schopnost operovat bez pevných ranvejí s tehdy špičkovými systémy pro přesné údery na pozemní cíle.

Avionika:

• Srdcem letounu byl navigační a útočný systém Ferranti FE541. Ten využíval gyroskopy k určování přesné polohy letounu a řídil zaměřování v nízkých výškách. Systém předával informace k zobrazení údajů o zaměření na HUD displeji a také na unikátním optickým displeji s pohyblivou mapou (na 35mm filmu), kde zobrazil, kde se letoun nachází.
• Systém RWR Marconi ARI 18223. Antény se nacházely v ocasní části a na náběžných hranách křídel. Nebyl instalován na všechny letouny, později se doplňoval v rámci modernizací.
• Systém TACAN.
• Systém IFF (identifikace vlastní-cizí).
• V nose letounu byla pevně instalována panoramatická kamera F95, která směřovala dopředu.

Výzbroj:

• Raketnice Matra Type 155, z nichž každá obsahovala 18 neřízených střel SNEB ráže 68 mm. Letoun mohl nést až čtyři tyto raketnice.
• Klasické britské pumy o hmotnosti 1000 lb, kazetové pumy BL755

Na vnitřních podkřídelních závěsnících mohl nést nádrže.

Harrier T.2 vznikl z naléhavé potřeby bezpečného výcviku pilotů v unikátních režimech visení a přechodu do horizontálního letu. T.2 byl primárně cvičný letoun, ale v případě konfliktu byl plně schopen nasazení jako lehký útočný letoun.

Přední část trupu byla prodloužena o 1,19 metru, aby se do ní vešel druhý (instruktorský) kokpit v tandemovém uspořádání (sedadla za sebou). Kvůli delší přídi se změnilo těžiště a aerodynamika stroje. Aby se kompenzoval vliv delšího nosu na směrovou stabilitu, musela být zvýšena svislá ocasní plocha (směrovka) a zadní část trupu byla mírně prodloužena.

Hlavní změnou modernizace byla zástavba motoru Rolls-Royce Pegasus Mk 102, který disponoval tahem 89 kN (oproti 84,7 kN u Mk 101). Tento zvýšený tah byl kritický pro zlepšení výkonů při vertikálním startu, zejména v teplejším podnebí nebo s větším nákladem.

Hlavním impulsem pro vznik verze GR.3 byla snaha o zvýšení bojové efektivity při útocích na pozemní cíle a zlepšení schopnosti přežití v prostředí nasyceném nepřátelskou protivzdušnou obranou.

Letoun dostal definitivní verzi motoru první generace – Rolls-Royce Pegasus Mk 103. Tento motor byl robustnější a spolehlivější při dlouhodobém provozu v extrémních podmínkách.

Nejviditelnější změnou oproti verzi GR.1 byl výrazně prodloužený a zaoblený nos. Uvnitř se nacházel klíčový prvek nové avioniky: LRMTS (Laser Ranger and Marked Target Seeker).

Systém LRMTS (Ferranti Type 106) umožňoval letounu buď autonomně měřit vzdálenost k cíli (laserový dálkoměr), nebo vyhledávat cíle, které byly „označeny“ laserovým paprskem z jiného letadla nebo předsunutým návodčím na zemi. To dramaticky zvýšilo přesnost bombardování.

V pozdějších letech služby se v rámci modernizace upravovaly kokpity, aby byla možnost použití NVG brýlí.

Letoun získal schopnost nést střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder.

Podobně jako u jednomístné verze, i u cvičných strojů došlo k modernizaci motorů. Tato verze vznikla zástavbou motoru Pegasus Mk 102.

Tato verze byla plně ekvivalentní bojovému GR.3. Dostala výkonný motor Pegasus Mk 103 a charakteristický prodloužený „laserový nos“ (systém LRMTS). To umožňovalo instruktorům cvičit piloty v reálném vyhledávání a zaměřování cílů pomocí laseru.

Toto označení nesly stroje, které sice měly nový silný motor Pegasus Mk 103, ale postrádaly laserový dálkoměr v nose. Ponechaly si tedy původní „tupý“ nos z verze T.2. Používaly se pro nácvik samotného létání V/STOL, kde nebyla potřeba pokročilá útočná avionika.

V roce 1969 se USMC rozhodla pro nákup 102 jednomístných letounů Harrier (plus 8 dvoumístných cvičných). Pro USA to bylo tehdy kontroverzní rozhodnutí – nákup cizí technologie se v takovém měřítku běžně nedělal. Letouny byly sice postaveny v britském Kingstonu, ale finální montáž a údržbu zajišťovala americká společnost McDonnell Douglas.

AV-8A operovalo hlavně z výsadkových lodí, kde drak letounu přišel do kontaktu s mořskou vodou. Letoun musel být ošetřen speciálními nátěry a tmely proti korozi. Některé díly ze slitin hořčíku musely být i vyměněny.

Ačkoliv AV-8A vycházel z verze GR.1/GR.1A, prošel „amerikanizací“ systémů, aby byl kompatibilní s logistikou USMC:

• Radio AN/ARC-159.
• IFF transpondér APX-72.

Výzbroj:

• Podpora střel vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder.
• kanony si nechali USMC britské.
• pumy Mk. 82.
• raketnice LAU-10 se střelami Zuni ráže 127 mm.

Letoun vycházel z britského cvičného modelu T.4, ale vnitřně byl upraven tak, aby odpovídal standardům a logistice amerických ozbrojených sil.

Letoun disponoval stejnou antikorozní úpravou jako AV-8A, aby mohl bezpečně operovat v blízkosti mořského prostředí a na palubách výsadkových lodí.

Na rozdíl od bojových strojů, které byly modernizovány na verzi AV-8C, zůstaly cvičné stroje po celou dobu své služby ve standardu TAV-8A.

(AV-8S, Harrier Mk.52)

Španělsko se stalo prvním zahraničním uživatelem Harrieru po USA. Kvůli tehdejšímu britskému embargu (vláda Harolda Wilsona odmítala dodávat zbraně Francovu režimu, navíc s ohledem na spor o Gibraltar) musel prodej proběhnout komplikovanou cestou přes Spojené státy. Letouny byly formálně prodány USA, které je označily jako AV-8S. Stroje byly nejprve dopraveny do USA, kde proběhlo zaškolení španělských pilotů u USMC, a až poté přeletěly do Španělska. V britské nomenklatuře nesly tyto exportní stroje označení Harrier Mk.52.

Matadoři sloužily na letadlové lodi Dédalo (původně americká USS Cabot) a později na nové lodi Príncipe de Asturias.

AV-8S vycházel z americké AV-8A. Specifikem byla panoramatická kamera F95 integrovaná v přídi a schopnost nést britské průzkumné kontejnery Vinten.

V 80. letech proběhl program modernizace (často označovaný jako standard "Mk.55"), který tyto stroje přiblížil standardu AV-8C.

• Instalace RWR Sky Guardian.
• Výmetnice AN/ALE-39.

Thajsko Thajsko se v roce 1996 stalo posledním uživatelem první generace Harrierů na světě, když od Španělska odkoupilo celkem 9 strojů (7 jednomístných AV-8S a 2 dvoumístné TAV-8S).

Letouny operovaly z thajské letadlové lodi HTMS Chakri Naruebet (postavené ve Španělsku).

(TAV-8S, Harrier MK.54)

Cvičná varinata vycházejí ze standardu TAV-8A dodaná stejným způsobem jako jednomístné varianty.

Program AV-8C byl rozsáhlou modernizací a renovací (SLEP - Service Life Extension Program) celkem 47 draků původních AV-8A. Tato modernizace probíhala v letech 1979 až 1984 v závodech McDonnell Douglas a měla za cíl překlenout mezeru do příchodu zcela nové generace AV-8B Harrier II.

Hlavní úpravy:

• Nejviditelnější a technicky nejvýznamnější změnou byla instalace zařízení pro zlepšení vztlaku (LIDS – Lift Improvement Devices). Jednalo se o plochy umístěné pod trupem, které při visu zachycovaly odražený proud vzduchu od země a vytvářely pod letounem „vzdušný polštář“.
• Byl vylepšen reakční systém RCS.
• Instalace modernějšího systému RWR AN/ALR-45 (později ALR-67).
• Do zadní části trupu byly integrovány výmetnice klamných cílů AN/ALE-39.

Harrier T.52 byl upravený a modernizovaný cvičný drak T.2 z první generace Harrierů. Jeho účelem bylo propagovat exportní možnosti Harrieru v různých zemích světa. Letoun byl vyvinut v roce 1971. Byl vybaven motorem Rolls-Royce Pegasus Mk. 103 (stejným jako GR.3 a T.4), což mu umožnilo demonstrovat lepší výkonnost při V/STOL manévrech. Letoun T.52 nebyl nikdy prodán do armády ani nevyústil v novou exportní objednávku. Po svém aktivním demonstračním životě byl používán jako zkušební platforma v rámci British Aerospace (BAe).

Sea Harrier FRS.1 (F – Fighter, R – Reconnaissance, S – Strike) je jednomístný palubní stíhací, průzkumný a útočný letoun, který byl vyvinut speciálně pro Royal Navy (Britské královské námořnictvo).

Letoun byl vybaven víceúčelovým radarem Ferranti Blue Fox. Tento radar mu umožnil plnit roli stíhacího letounu a používat protiletadlové řízené střely AIM-9L Sidewinder.

Později letouny získaly také schopnost používat protilodní střely Sea Eagle.

Svou plnou operační způsobilost potvrdil v roce 1982 během Falklandské války.

Varianta Harrier T.4N byla dvousedadlová cvičná verze speciálně upravená pro výcvik pilotů Royal Navy, kteří měli létat na palubním stíhači FRS.1.

Harrier T.4N vycházel ze standardního cvičného draku T.4 (s prodlouženým trupem a tandemovým kokpitem), ale jeho avionika a vybavení bylo upraveno tak, aby co nejvěrněji simulovalo operační prostředí Sea Harrieru FRS.1.

Letoun byl vybaven klíčovými komponenty avioniky ze Sea Harrieru FRS.1, což zahrnovalo navigační a komunikační systémy relevantní pro námořní provoz. Radiolokátorem Blue Fox nebyl vybaven.

Sea Harrier FA.2 (F – Fighter, A – Attack) je vylepšená stíhací a útočná verze, která vznikla rozsáhlou modernizací starších letounů FRS.1, čímž se prodloužila jejich životnost až do počátku 21. století.

Letoun byl vybaven radarem Ferranti Blue Vixen (Impulzní-Dopplerovský radar s vysokým rozlišením). Tento radar byl na svou dobu velmi pokročilý, nabízel výrazně delší dosah a možnost sledovat cíle i proti pozadí země nebo hladiny moře (Look-down/Shoot-down). Kvůli isntalaci radaru se musel rozšířit nos letounů. Také se musela kompenzovat váha nového radaru a elektroniky, kvůli tomu byl do zadní části letounu vložen prodlužovací segment, který posunul těžiště letounu.

Díky novému radaru byly integrovány střely AIM-120 AMRAAM (Advanced Medium-Range Air-to-Air Missile). Harrier díky tomu dostal schopnost operací za hranicí vizuálního dosahu (BVR). Letoun mohl nést 4 ks AMRAAMů dva na závěsnících pod křídly a dva na místo kanonových pouzder.

Přes svou pokročilost byly letouny FA.2 britským námořnictvem překvapivě rychle vyřazeny ze služby v roce 2006 z důvodu rozpočtových škrtů, ještě před vyřazením pozemních Harrierů GR.9.

Letouny T.8 vznikly přestavbou a modernizací starších cvičných letounů T.4N poté, co byly námořní útočné letouny FRS.1 modernizovány na standard FA.2. Přestavba probíhala od roku 1993. Cílem modernizace bylo udržet cvičné letouny kompatibilní a schopné podporovat provozní standardy flotily FA.2.

T.8 obdržel vylepšenou avioniku a vnitřní vybavení, které odpovídalo novým standardům, ale opět nezahrnovalo radar Blue Vixen, ani možnost nést střely AMRAAM. Primární funkcí zůstal výcvik v letových postupech, V/STOL operacích a základních námořních navigačních úkonech.

FRS.51 je exportní varianta, dodávaná od roku 1983, určená pro Indické námořnictvo. Byly to první a jediné Sea Harriery provozované mimo Royal Navy. Indie je provozovala z paluby své letadlové lodi INS Vikrant.

Rozdílem oproti britské variantě bylo používání francouzských střel vzduch-vzduch Matra R550 Magic místo Sidewinderů.

Později, v rámci programu prodloužení životnosti (od roku 2005), se Indie rozhodla modernizovat svou flotilu. Tato modernizace, provedená za pomoci Izraele (společnosti Elta), nahradila původní radar Blue Fox novým pulsně-dopplerovským radarem Elta EL/M-2032. Součástí modernizace byla integrace pokročilých střel BVR, konkrétně Rafael Derby, což výrazně zvýšilo jejich stíhací schopnosti.

Indie zvažovala nákup vyřazovaných britských Sea Harrierů FA.2, ale nakonec od tohoto kroku ustoupila kvůli vysokým nákladům na generální opravy. Letouny byly nakonec Indickým námořnictvem nahrazeny moderními palubními stíhači Mikojan MiG-29K.

Harrier T.60 je označení exportní varianty T.4N určené pro výcvik pilotů na letou FRS.51.

Byla využívána k výcviku pro operace z lodi INS Vikrant. Později Indie dokoupila i vyřazené britské cvičné draky pro udržení letového provozu.

AV-8B (Day Attack) je jednomístný V/STOL letoun, jehož primární rolí je přímá letecká podpora (CAS – Close Air Support) pozemních sil USMC. Letoun je optimalizován pro ničení bodových cílů, nepřátelských opevnění a obrněné techniky v bezprostřední blízkosti vlastních trupů. Jeho sekundární rolí je ozbrojený průzkum a izolace bojiště.

Na rozdíl od první generace, která byla limitována malým doletem a nosností, AV-8B dokáže přenést dvojnásobné množství výzbroje na stejnou vzdálenost, což z něj činí plnohodnotný útočný stroj, který nahradil i klasické letouny A-4 Skyhawk.

Klíčem k vysoké přesnosti AV-8B při denních útocích je jeho specifická avionická sada, která byla ve své době revoluční:

• AN/ASB-19 ARBS (Angle Rate Bombing System) - jedná se o pasivní zaměřovací systém umístěný v přídi. Kombinuje TV kameru pro viditelné spektrum a laserový sledovač (tracker). Pilot na HUD zaměří cíl, systém jej opticky nebo laserem „zamkne“ a na základě úhlové rychlosti sledování cíle a dat z leteckého počítače vypočítá přesný bod dopadu munice.
• Systém vlastní ochrany RWR AN/ALR-67.
• Aktivní rušič AN/ALQ-126C ECM sloužící ke klamání a rušení nepřátelských radarových systémů PVO.
• Výmětnice klamných cílů AN/ALE-39.

výzbroj:

Pevnou výzbrojí je 25 mm pěti-hlavňový rotační kanon GAU-12 Equalizer. Je umístěn ve dvou specifických podtrupových pouzdrech: levé pouzdro nese kanon, pravé zásobník na 300 nábojů. Kanon je poháněn pneumaticky.

Plná podpora klasických pum řady Mk 80 (Mk 82, Mk 83, Mk 84), kazetových pum CBU a starších pum M117. Raketnice LAU-10 pro 127mm rakety Zuni nebo LAU-61/68 pro 70mm rakety Hydra. Pro vlastní ochranu mohl letoun nést střely vzduch-vzduch AIM-9L Sidewinder.

Harrier GR.5 (Ground Attack/Reconnaissance) byl prvním britským zástupcem druhé generace. Ačkoliv vizuálně připomíná americký AV-8B, pod "kapotou" šlo o velmi odlišný stroj, přizpůsobený specifické doktríně RAF pro boj v Evropě.

Avionika:

• Letoun byl stejně jako AV-8B vybaven systémem pro přesné bombardování AN/ASB-19 ARBS.
• Inerciální navigační sysstém INS Ferranti FIN 1075.
• V trupu byl zabudován pokročilý systém elektronického boje Marconi Zeus.
• GR.5 byl jedním z prvních britských letounů vybavených digitálním kokpitem. V kokpitu byly umístěny dva barevné multifunkční displeje.

Výzbroj:

Britové se rozhodli nepoužít americký rotační GAU-12, ale vyvinuli vlastní dvouhlavňový kanon ADEN ráže 25 mm. Bohužel, tento vývoj byl provázen obrovskými technickými problémy a kanon nebyl nikdy plně operačně způsobilý.

Letoun mohl nést britské 1000lb pumy a raketnice SNEB/CRV7. Pro vlastní ochranu střely vzduch-vzduch AIM-9L Sidewinder.

Harrier T.10 (Training) je dvousedadlová varianta vyvinutá pro přeškolení pilotů na standard Harrier II. I když vychází z amerického draku TAV-8B, Britové ho pojali mnohem ambiciózněji. Zatímco americký cvičný Harrier má "tupý" nos bez senzorů, britský T.10 dostal kompletní "noční výbavu" z bojové verze GR.7.

T.10 byl navržen tak, aby žák v předním kokpitu a instruktor v zadním měli k dispozici naprosto identické prostředí.

Letoun nebyl vybaven kanony ADEN, ale mohl nést omezenou výzbroj - AIM-9 Sidewinder a a neřízené rakety.

TAV-8B je dvousedadlová cvičná varianta druhé generace, vyvinutá pro bezpečné přeškolení pilotů na specifika letu V/STOL. Ačkoliv sdílí základní drak s AV-8B, na první pohled ho poznáte podle výrazně prodloužené přídě s tandemovým uspořádáním kokpitu a výrazně vyšší svislé ocasní plochy. Tato vyšší směrovka byla nutná pro kompenzaci aerodynamických turbulencí, které způsoboval delší nos letounu.

Letoun postrádá systémy pro odpalování naváděné munice a nemá pod trupem instalován 25 mm kanon GAU-12.

V průběhu služby se letoun neustále zdokonaloval, aby dokázal co nejlépe simulovat v té době sloužící letouny.

Itálie

Itálie nakoupila stroje ve variantě Plus a potřebovala letoun pro výcvik pilotů. Nakoupila verzi, která měla v kokpitu upravené displeje a ovládací prvky, tak, aby tento stroj simulovala. Italské stroje byly osazeny silnějšími motory Rolls-Royce Pegasus 11-61 (F402-RR-408) s tahem cca 105,7 kN.

Verze Harrier II Plus vznikla spojením osvědčeného draku Night Attack s výkonným radarem. Tato kombinace konečně odstranila neschopnost se bránit se vzdušným hrozbám na velkou vzdálenost a útočit na lodi za nulové viditelnosti a z Harrieru vytvořila plnohodnotný víceúčelový letoun.

Do letounu byl integrován pulzně-doplerovský radar AN/APG-65 (vyvinutý pro F/A-18 Hornet). Letoun díky němu mohl používat střely AIM-120 AMRAAM.

Letoun měl možnost nést zaměřovací kontejner AN/AAQ-28(V) Litening.

Další výzbroj:

• Pumy naváděné přes GPS JDAM
• Španělské a italské námořnictvo využívali i protilodní střely AGM-84 Harpoon.

Varianta Night Attack představuje druhou vývojovou fázi amerického Harrieru II. Hlavním impulsem pro její vznik byla zkušenost, že většina moderních konfliktů se přesouvá do nočních hodin, kdy je nepřítel zranitelnější.

Aby mohl pilot „vidět“ ve tmě, byl letoun vybaven sadou vzájemně propojených senzorů, které vytvořily unikátní bojové rozhraní:

• Systém FLIR AN/AAR-51 FLIR - jedná se o pevnou infračervenou kameru umístěnou v malém aerodynamickém krytu na horní části přídě. FLIR snímá tepelný obraz krajiny před letounem a promítá jej přímo na průhledový displej (HUD).
• Brýle NVG AN/AVS-9 s kompatibilním kokpitem.
• Digitální pohyblivá mapa, která nahradila starší papírové mapy. Pomáhala pilotovi v orientaci v neznámém terénu
• Modernizované výmetnice klamných cílů AN/ALE-47.

Letoun dostal integraci zaměřovacího kontejneru Litening, díky kterému mohl používat laserem naváděné střely AGM-65E Maverick.

Tato varianta byla v podstatě Harrierem GR.5, který už měl v sobě „předpřipravené“ prvky pro verzi GR.7. Pro RAF to byl způsob, jak dostat modernější draky k jednotkám dříve, než bude dokončen kompletní software pro noční vidění.

Hlavní viditelná úprava byla možnost instalace celkem čtyř závěsníků pro nesení přídavných nádrží (dva pod každým křídlem). Původní GR.5 byl schopen nést nádrže jen na vnějších závěsnících.

Harrier GR.7 je taktický útočný letoun pro operace ve dne i v noci. Vznikl evolucí z verze GR.5/5A integrací pokročilých infračervených senzorů a systémů pro noční vidění. Pro RAF to znamenalo konec omezení na operace jen ve dne.

Avionika:

• AN/AAR-51 NAVFLIR je senzor v horní části přídě (nad nosem). Senzor snímá tepelný obraz krajiny a promítá jej přímo na HUD (Head-Up Display). Pilot tak vidí terén před sebou i v naprosté tmě, což mu umožňuje provádět lety v extrémně nízkých výškách („kopírování terénu“) i v noci.
• Kokpit je upraven pro použítí brýlí pro noční viděí NVG.
• Podvěsný kontejner TIALD (Thermal Imaging Airborne Laser Designator) pro zaměřování laserově naváděných pum Paveway II a III. Jednalo se výkonnou termovizi a laserový značkovač.
• Digitální mapa s podporou GPS.
• Systém ECM Marconi Zeus.

Výzbroj:

Byly aktivovány čtyři křídelní závěsníky pro nádrže (viz v popisu GR.5A) a byl přidán pylon pro střely AIM-9 Sidewinder na konce křídel.

Kromě laserem naváděných střel dostal GR.7 podporu pro střely vzduch-země AGM-65 Maverick a protitankových střel Brimstone.

Jedná se o variantu GR.7 se silnějším motorem Pegasus Mk 107 se silnějším tahem 105,7 kN. Varianta vznikla přestavbou GR.7.

Harrier GR.9 byl taktický útočný a průzkumný letoun pro operace za každého počasí. Vznikl v rámci programu JUMP (Joint Upgrade and Maintenance Programme), který měl za cíl udržet Harriery efektivní až do příchodu letounů F-35.

Ačkoliv byl GR.9 stále primárně „útočníkem“ (Attack), díky novým senzorům a datalinkům se začal přibližovat kategorii víceúčelových strojů. Dokázal v reálném čase přijímat data o cílech od jiných letadel nebo pozemních jednotek a ničit je s přesností na centimetry, aniž by pilot cíl viděl vlastním okem.

Join Force Harrier - V této éře došlo k úplnému sjednocení RAF a námořnictva (Royal Navy). GR.9 tak běžně operovaly jak z pozemních základen, tak z letadlových lodí třídy Invincible.

Avionika:

• Digitální sběrnice MIL-STD-1760 - jedná se o datové rozhraní, které propojuje palubní počítač a chytrou munici na závěsnících.
• Integrace nových naváděcích kontejnerů Litening III. a Sniper XR. Tyto nové kontejnery nahradily starší TIALD.
• Integrace datalinku Link 16.

Výzboj:

• Integrace pum Paveway IV. s duálním naváděním (GPS + laser).

Modernizace postavená na bázi draků GR.7A, tedy se silnějším motorem Pegasus Mk 107.

S příchodem digitální verze GR.9 musely být modernizovány i cvičné stroje. Hlavní změnou byla zmíněná sběrnice MIL-STD-1760.

Cvičná varianta se silnějším motorem Pegasus Mk 107.

EAV-8B Matador II. je exportní jednomístná útočná varianta vycházející ze základní verze AV-8B, která byla speciálně dodávána Španělskému námořnictvu (Armada Española) od roku 1987. Španělské námořnictvo ji operačně označovalo jako VA.2 Matador II.. Byly provozovány na letadlové lodi Príncipe de Asturias.

Španělsko vlastní pouze jeden letoun určený pro výcvik pilotů.

Oproti původní americké verzi, španělský stroj byl dodán s motorem Pegasus 11-61 (F402-RR-408 s vyšším výkonem.