F-4

Tato varianta se nedostala do aktivní služby sloužila k testování a zaškolení u U.S. Navy.

Z aktivní služby byl letoun z obou složek vyřazen kolem roku 1974. U rezerv ještě v čisté podobě sloužil až do roku 1979.

RF-4B představuje první průzkumnou variantu letounu Phantom II., která byla vyvinuta výhradně pro službu u Námořní pěchoty Spojených států. Tato verze byla původně označována jako F4H-1P a jejím hlavním úkolem bylo nahradit starší průzkumné letouny, zejména varianty F8U-1P Crusader, které postrádaly schopnosti pro sofistikované noční průzkumné operace.

Nejvýraznějším znakem RF-4B je kompletně přepracovaná přední část trupu (nos). Protože tato varianta neměla sloužit jako stíhač ani bombardér, byla z ní odstraněna veškerá výzbroj a velký stíhací radar AN/APQ-72. Místo toho byla velká příď vybavena řadou kamer a senzorů pro letecký průzkum. Kamery a fotoaparáty byly uloženy ve třech sekcích: Station 1 (přední), Station 2 (pro svislé a panoramatické kamery), Station 3 (pro mapování). Samotný stíhací radar byl nahrazen mnohem menším radarem pro navigaci AN/APQ-99 (později v rámci modernizace AN/APQ-144.

Kromě standardních elektrooptických kamer byla RF-4B vybavena řadou specializovaných senzorů:

• Radiolokátor AN/APQ-102 typu SLAR (Side-Looking Airborne Radar): Tento bočně vyhledávající radar umožňoval mapování terénu a detekci stacionárních i pohyblivých cílů na velké vzdálenosti, nezávisle na počasí a denní době.
• Systém INS AN/ASN-48 - Zajišťoval přesné určení polohy a navigaci, což bylo pro průzkumné mise s nutností přesného snímkování klíčové.
• Infračervený scaner AN/AAD-4 pro noční průzkum.
• Zábleskový systém AN/ALE-7 pro noční fotografování. Jednalo se o pyrotechnické světlice.

Vzhledem k dlouhé životnosti letounu byla RF-4B podrobena zásadní modernizaci v rámci projektu SURE (Sensor Update and Refurbishment Effort), která proběhla kolem roku 1975. Došlo k výměně inerciálního navigačního systému AN/ASN-48 za pokročilejší AN/ASN-92, což dále zlepšilo navigační přesnost a efektivitu průzkumných misí.

TF-4B byla standardní cvičná varianta odvozená od F-4B, vybavená dvojím řízením (dual controls), aby instruktor v zadní kabině mohl v případě potřeby převzít pilotáž.

F-4N bylo oficiální označení pro modernizační program "Bee Line" (Včelí čára), který začal být realizován v roce 1972. Cílem programu bylo revitalizovat starší letouny F-4B z počátečních sérií výroby a prodloužit jejich operační životnost do doby, než budou plně k dispozici modernější varianty jako F-14 Tomcat.

Původní motory J79-GE-8 byly v rámci modernizace upraveny na standard J79-GE-8D. Tyto agregáty byly vybaveny novými spalovacími komorami, které eliminovaly typický černý kouř, jenž dříve Phantomy demaskoval na velkou vzdálenost. Ačkoliv nedošlo k výraznému nárůstu tahu oproti verzi B, motory byly spolehlivější a úspornější

Letouny dostaly moderní systém varování před ozářením AN/ALR-45 a AN/ALR-50, jejichž antény byly viditelné na svislé ocasní ploše a pod nosem (charakteristické malé „boule“).

Písmeno D znamená Drone Director. Letoun sloužil jako mateřská loď pro dálkové ovládání jiných bezpilotních strojů.

V letounu seděl pilot a operátor řízení dronu.

Letoun byl vybaven speciálními anténami, datalinkem a ovládacími konzolemi v zadním kokpitu, aby mohl navádět cíl do testovacího prostoru.

Varianta DF-4B byla dodávána od roku 1972.

Varianta EF-4B byla konverzí standardních operačních letounů F-4B pro testování a zkušební nasazení systémů elektronického boje pro americké námořnictvo (US Navy) a námořní pěchotu (US Marine Corps).

Konkrétní vybavení letounů se měnilo v závislosti na daném testovacím programu. Nejčastěji byly vybaveny různými externími kontejnery (pods) pro elektronické rušení např. AN/ALQ-71 nebo AN/ALQ-87. Tyto podvěsy generovaly rušící signály, které měly zmást nebo potlačit nepřátelské radary. Pro pasivní identifikaci a lokalizaci nepřátelských radarových zdrojů byly instalovány pokročilé přijímače a výstražné systémy (Radar Warning Receiver – RWR).

Úpravy na standard EF-4B začaly od roku 1967, kdy se v důsledku eskalace války ve Vietnamu a rostoucí hrozby severovietnamských protiletadlových systémů (zejména SA-2 Guideline) objevila naléhavá potřeba intenzivního vývoje a testování elektronického boje.

V roce 1963 bylo 12 letounů F-4B upraveno pro experimentální testování datalinku ASW-21 pro automatického řízení přistání - ACL (Automatic Carrier Landing). Po testech byly letouny přestavěny zpět na základní variantu

EF-4C Wild Weasel II je specializovaná varianta letounu F-4C Phantom II, která byla upravena pro plnění misí na potlačování nepřátelské protivzdušné obrany (Suppression of Enemy Air Defenses – SEAD). Tyto letouny, známé pod přezdívkou "Wild Weasel", byly navrženy pro detekci, lokalizaci a následnou likvidaci nepřátelských radarových stanovišť a naváděcích systémů raket země-vzduch (SAM).

Program Wild Weasel vznikl během vietnamské války v reakci na vysoké ztráty letadel způsobené sovětskými raketami země-vzduch (především SA-2 Guideline). První Phantomy upravené pro tuto roli (Wild Weasel IV) vstoupily do služby v roce 1968.

Taktika Wild Weasel spočívala v tom, že letouny EF-4C letěly v čele útočného svazu. Jejich úkolem bylo provokovat nepřátelskou protivzdušnou obranu k aktivaci jejich radarů. Jakmile byl radar aktivován a začal vysílat, systémy jako AN/APR-25 jej detekovaly, zaměřily a letoun odpálil střelu AGM-45 Shrike, která se pasivně navedla na zdroj záření, čímž ho zničila nebo vyřadila z provozu. Tato taktika SEAD byla klíčová pro snížení ztrát útočných letounů.

Letouny EF-4C vznikly přestavbou základních letounů F-4C.

Vybavení pro Elektronický Boj (EW):

Elektronická výbava EF-4C byla instalována především v zadní kabině, kterou obsluhoval Elektronický bojový důstojník (EWO – Electronic Warfare Officer), a v externích podvěsech. Tato výbava umožňovala provádět tzv. útočný elektronický průzkum (ESM/ELINT):

• AN/APR-25 (RHAWS): Radar Homing and Warning System. Jednalo se o primární systém pro detekci signálů nepřátelských radarů. Umožňoval EWO detekovat, analyzovat a lokalizovat nepřátelské radarové záření a identifikovat typ radaru (např. řídicí radar pro SA-2).
• AN/APR-26: Výstražný systém pro ohrožení raketou země-vzduch. Tento systém doplňoval AN/APR-25 tím, že specificky upozorňoval posádku na okamžité navádění nepřátelské protiletadlové střely a její přiblížení.
• AN/ALR-93: ECM přijímač (Electronic Countermeasures Receiver). Tento systém, instalovaný později (okolo roku 1973), představoval vylepšenou schopnost detekce a zaměřování. Zvyšoval přesnost lokalizace a odolnost proti frekvenčnímu skákání modernějších radarů.

Výzbroj:

Hlavní zbraní EF-4C byly protiradarové střely, určené k pasivnímu navedení se na zdroj nepřátelského radarového záření AGM-45 Shrike. Letouny EF-4C je nosily ve velkém počtu, často v kombinaci s konvenčními bombami pro zničení radarového stanoviště po zasažení Shrikem. Kromě protiradarových střel mohly EF-4C nést i standardní řízené střely (AIM-7, AIM-9) pro sebeobranu, a také externí kanónové podvěsy (SUU-16/23).

Varianta RF-4C je taktický průzkumný letoun (Recce). Byla odvozena z draku F-4C a sloužila u USAF, letectva Národní gardy (ANG) a později i u exportních zákazníků. RF-4C nahradily stárnoucí průzkumné letouny RF-101 Voodoo.

Klíčovým a nejviditelnějším rozdílem RF-4C, oproti standardním Phantomům, je zcela přepracovaná příď letounu. Nos je výrazně širší, delší a zaoblený, aby pojal komplexní fotografické a senzorové vybavení místo původního radaru. Příď je rozdělena do tří hlavních šachet, z nichž každá je osazena pro specifický typ snímání:

• Přední část - nízkoúrovňové kamery pro vysokorychlostní průlety v malých výškách.
• Střední část - panoramatické a vertikální kamery pro střední a vysoké výšky.
• Zadní část - kamery s dlouhou ohniskovou vzdáleností pro šikmé snímání na velkou vzdálenost.

Vzhledem k absenci střeleckého radaru sloužil RF-4C jako navigační pomůcka malý radar pro mapování terénu (AN/APQ-99 nebo AN/APQ-102), instalovaný v podvozkové šachtě. Pro zajištění přesného zaměření snímkované oblasti byl RF-4C vybaven pokročilým inerciálním navigačním systémem (INS), často ve variantě AN/ASN-55 nebo AN/ASN-58.

Kromě optických a fotografických kamer nesl RF-4C také komplexní systémy elektronického zpravodajství (ELINT) a infračervené senzory (IR) pro noční průzkum, což podtrhovalo jeho všestrannost.

Oproti bojovým verzím měl RF-4C mírně zvětšenou vnitřní kapacitu palivových nádrží pro delší dolet, což bylo nezbytné pro průzkumné mise.

Ačkoli byl primárně neozbrojený, měl letoun omezenou schopnost nést střely vzduch-vzduch pro sebeobranu.

Tyto letouny se k exportním zákazníkům dostávaly v rámci programů vojenské pomoci nebo jako prodej přebytečného materiálu (Excess Defense Articles) poté, co je USAF začala po válce v Perském zálivu vyřazovat ze své výzbroje:

Řecko

Řecko nakoupilo starší stroje z USAF a doplnilo je k již dříve koupeným novým RF-4E.

Turecko

Stejně jako Řecko doplnilo těmito staršími stroji již dříve pořízené RF-4E.

C.12 je španělské označení varianty F-4C, kterou dostali v rámci program Peace Alpha v roce 1971. Tyto stroje byly použité, převedené přímo z USAF.

Španělsko na svých F-4C později certifikovalo laserem naváděné pumy (GBU) a používalo laserový značkovací kontejner AN/AVQ-23 Pave Spike, což v té době u standardních amerických "céček" u národní gardy nebylo úplně běžné (tyto kontejnery byly spíše na modernějších F-4D/E).

Zároveň ze standardní verzí Španělsko nakoupilo i průzkumné verze - opět starší od USAF.

Průzkumné verze prošly v 90. letech hloubkovou modernizací (program Israel), kdy dostaly nový varovný přijímač (RWR) AN/ALR-46, nový navigační systém s GPS a vylepšené kamery.

Írán

F-4D Azhdar (Drak) byly dodávány od roku 1968 ještě za vlády Muhammada Rezy Pahlavího, slouží dodnes díky kanibalizaci a černému trhu.

Letoun měl na rozdíl od základní varianty integrované střely AGM-65 Maverick.

Jižní Korea

Jižní Korea (ROKAF) si letouny pořídíla koncem 60. let (program Spectator) jako náhradu za starší letouny F-5 a jako protiváhu proti MiGům-21.

Letoun měl navíc integrované:

• modernější zaměřovací kontejner pro laserem naváděné bomby AN/AVQ-26 Pave Tack,
• integrace střel AGM-142 Popeye (masivní a velmi přesné izraelské střely),
• integrace střel AGM-84 Harpoon - protilodní střely.

Letouny byly nahrazeny v roce 2010 stroji F-15K a F-35.

TF-4J sloužili k výcviku pilotů. Vznikla úpravou stávajících draků F-4J. Do zadního kokpitu (kde normálně seděl radarový operátor – RIO) byly doplněny kompletní letové prvky řízení (knipl, pedály, ovládání motorů). To umožnilo instruktorovi plnohodnotně pilotovat letadlo ze zadního sedadla.

Modernizační program F-4S byl zahájen na konci 70. let. Program F-4S byl v podstatě ekvivalentem modernizace F-4N (z F-4B), ale aplikovaný na modernější drak F-4J. Přibližně 300 letounů F-4J bylo konvertováno na tento standard.

Drak letounu F-4S prošel rozsáhlým programem prodloužení životnosti Na spodní část trupu byly nainstalovány ocelové výstužné pásy.

Systém BLC byl na náběžné hraně zrušen a nahrazen dvoudílnými hydraulickými manévrovacími sloty (podobnými jako u pozdních F-4E). Tyto sloty se mohly automaticky vysunout při vysokých úhlech náběhu, což dramaticky zlepšilo manévrovatelnost letounu při vzdušném boji a snížilo rychlost přiblížení při přistání.

Byla upravena spalovací komora motorů, díky ní nebyly motory tak kouřívé. Označení motorů se změnilo na J79-GE-10B.

Systém řízení palby AN/AWG-10 z F-4J byl modernizován na variantu AN/AWG-10B. Tato modernizace zahrnovala vylepšenou digitální elektroniku, která zlepšila spolehlivost a přesnost sledování cílů a navádění zbraní (především raket AIM-7 Sparrow).

Podobně jako F-4N, i F-4S dostaly interní radarový rušič AN/ALQ-126.

Velká Británie potřebovala po válce o Falklandy rychle doplnit stavy Phantomů. Ve výzbroji měla letouny vybavené britskými motory, díky časové tísni nakoupili starší americkou variantu F-4J.

Rozdíly:

• Byly vyměněny radiostanice za britské.
• Identifikace vlastní/cizí byla také použita britská.
• systém RWR byl nahrazen britským systémem Marconi ARI 18228.

Výbroj:

Britové na původních Phantomech používali střely Skyflash (vylepšené střely AIM-7 Sparrow). U této varianty je neintegrovaly. F.3 mohl nést americké AIM-7 Sparrow a AIM-9L Sidewinder.

Varianta F-4K Phantom II představuje jednu z nejrozsáhlejších modifikací, která byla vyvinuta na zakázku pro Royal Navy pro operace na palubách menších britských letadlových lodí. V britské službě byl letoun označen jako Phantom FG.Mk.1 (Fighter/Ground Attack Mark 1).

Vývoj letounu F-4K započal v polovině 60. let v reakci na britské požadavky na nový palubní stíhací letoun, který by nahradil dosluhující de Havilland Sea Vixen. Původně zamýšlený britský nadzvukový kolmo startující stroj Hawker Siddeley P.1154 RN (námořní varianta Harrieru) byl zrušen z finančních a politických důvodů. Britská vláda se proto rozhodla objednat upravenou verzi amerického letounu F-4J Phantom II.

Letouny byly vyráběny v továrnách McDonnell (později McDonnell Douglas) v USA, ale s integrací britských systémů. Dodávky začaly v roce 1968.

Nejzásadnější a vizuálně nejnápadnější změnou byla náhrada amerických proudových motorů General Electric J79 za britské dvouproudové motory (turbofany) Rolls-Royce RB.168-25R Spey Mk.202. Cílem této výměny bylo dramaticky zvýšit tah motorů při nízkých rychlostech a na hladině moře, což bylo klíčové pro bezpečný vzlet z kratších palub britských letadlových lodí. Instalace širších a objemnějších motorů Spey si vyžádala kompletní přepracování zadní části trupu a zvětšení vstupů vzduchu. Trup F-4K se tak fyzicky lišil od amerických Phantomů. Přestože Speye poskytovaly vyšší tah při vzletu, při vyšších rychlostech a ve velkých výškách nebyly tak výkonné jako J79, což vedlo k mírnému snížení maximální rychlosti a dostupu F-4K.

Další modifikace zahrnovaly prodloužený podvozek předního kola s dvojčinným hydraulickým systémem, který byl navržen pro operace s katapultem, a teleskopickou příď, která se stahovala, aby se letoun vešel do hangárů letadlové lodi. Při startu dokázal příď letounu zvednout až o 1 m - úhel náběhu se zvýšil až o 11 stupňů.

Systém řízení palby (FCS) amerického AN/AWG-10 byl nahrazen britskou modifikací AN/AWG-11. Jednalo se o variantu radaru AN/APG-59 s britskými komponenty, která byla upravena pro integraci britských zbraní, jako byly střely krátkého dosahu AIM-9G Sidewinder a později poloaktivní střely středního dosahu Skyflash. Letoun byl vybaven také britskými komunikačními a navigačními systémy.

Letouny F-4K sloužily u Royal Navy do vyřazení letadlových lodí s katapulty, načež byly stroje převedeny pod Royal Air Force (RAF), kde sloužily po boku varianty F-4M.

Varianta F-4M byla druhou hlavní modifikací, kterou si Velká Británie objednala, a byla určena primárně pro Královské letectvo (Royal Air Force – RAF). Stejně jako námořní F-4K i F-4M byla radikálně upravena pro integraci britských motorů a avioniky, což z ní činilo velmi odlišný stroj od standardních amerických Phantomů.

V britské službě letoun nesl označení Phantom FGR.Mk.2 (Fighter/Ground attack/Reconnaissance Mark 2).

F-4M byla původně zamýšlena k nahrazení letounů English Electric Lightning a Hawker Hunter v úlohách stíhacího letounu a stíhacího bombardéru (Ground Attack). Měla také převzít úkoly průzkumné (Reconnaissance). Stejně jako u námořní verze, i RAF očekávalo letoun od domácího projektu P.1154, který byl nakonec zrušen.

Služba: F-4M se staly páteří britského letectva v 70. a 80. letech, sloužily jako přepadové stíhače (Interceptor), stíhací bombardéry a byly umístěny i v Západním Německu jako součást sil NATO pro protiváhu Varšavskému paktu.

Základní konstrukce F-4M vycházela z draku F-4J. Klíčová a neměnná modifikace byla integrace dvouproudových motorů Rolls-Royce RB.168-25R Spey Mk.202 (stejné jako u F-4K). Speye zajistily vynikající výkony při vzletu a nízkých letových hladinách, ale za cenu komplexnější údržby a nižšího výkonu v nejvyšších rychlostech a výškách ve srovnání s původními motory J79.

Systém řízení palby (FCS): Na rozdíl od F-4K, který používal AN/AWG-11, F-4M dostal systém AN/AWG-12. AWG-12 byl další britskou variantou amerického systému AWG-10, upravenou pro potřeby RAF. AWG-12 umožnil integraci britských zbraňových systémů, jako byla raketa Skyflash (poloaktivní naváděná střela středního dosahu, založená na AIM-7 Sparrow, ale s britskou elektronikou) a řízené střely krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder. F-4M často také nesly pod trupem kanónový podvěs SUU-23/A (M61 Vulcan, 20 mm).

Pro průzkumné role používal britský Phantom velký podvěsný kontejner EMI Reconnaissance Pod na centrálním závěsníku. Ten obsahoval sestavu kamer pro šikmé i vertikální snímkování a infračervený řádkový skener (Linescan).

Přestože byly F-4K a F-4M konstrukčně velmi podobné, F-4M byla vylepšena pro operace z pozemních základen (na rozdíl od F-4K, který byl primárně navržen pro letadlové lodě), a tedy neměla tak robustní podvozek a prodloužený příďový podvozek pro katapult, jako varianta F-4K.

Austrálie

Austrálie (RAAF) si v 60. letech objednala revoluční letouny F-111C. Jenže vývoj F-111 provázely obrovské technické potíže (zejména praskání nosníků křídel), které dodávku zpozdily o několik let. RAAF tak zůstala bez moderního úderného letounu. USA nabídly řešení: pronájem 24 zbrusu nových F-4E, dokud nebudou F-111 hotové.

Írán

Kvůli americkému embargu musel Írán vytvořit vlastní průmysl pro údržbu a modernizaci. Hlavním modernizačním programem byl projekt Dowran. Zahrnoval instalaci nové čínské a ruské avioniky, nových komunikačních systémů a modernějších varovných přijímačů (RWR).

Řecko

Řecko získalo své první F-4E v roce 1974 v rámci programu Peace Icarus I. a později Peace Icarus II.. Řecko letouny později modernizovalo viz níže.

Turecko

Turecko získalo Phantomy v několika vlnách (programy Peace Diamond I až IV). Některé byly nové, některé z přebytků USAF. Později některé z nich modernizovalo, viz níže.

Jižní Korea

První nové letouny F-4E dorazily do Jižní Koreje v září 1977 v rámci programu Peace Spectator. Letouny měly integrovány střely AGM-142 Popeye.

Egypt

Egypt se stal uživatelem Phantomů po podpisu dohod z Camp Davidu. Program dostal název Peace Pharaoh. Jednalo se o již použité stroje z USAF.

Jedná se o poslední letoun typu Wild Weasel. Konstrukčně F-4G vycházela z draku F-4E (z bloků 42 až 45).

Hlavní vizuální změnou je odstranění kanónu a jeho nahrazení rozměrným krytem systému AN/APR-38, který obsahoval směrové antény schopné s extrémní přesností lokalizovat nepřátelské vysílače. Další antény byly umístěny v charakteristickém „hřbetu“ na vrcholu svislé ocasní plochy. Systém AN/APR-38 byl později modernizován na variantu AN/APR-47.

Díky systému AN/APR-47 mohl operátor v zadním sedle vidět na svém displeji přesnou polohu radaru, jeho typ (např. zda jde o SA-2, SA-6 nebo nový SA-10) a jeho aktuální stav (zda jen hledá, nebo už letoun zaměřuje). Jakmile se na displeji objevila hrozba, stačilo stisknout tlačítko a HARM se postaral o zbytek.

Hlavní zbraní F-4G se stala střela AGM-88 HARM (High-speed Anti-Radiation Missile). Díky digitálnímu propojení systému APR-38/47 a střely HARM dokázala F-4G útočit na radary i v režimu, kdy střela dostala souřadnice cíle ještě na křídle a po odpálení si cíl sama vyhledala. Předá informace o poloze střele, která radar zničí.

Další zbraně:

• AGM-45 Shrike - Starší a levnější střela (používaná už ve Vietnamu).
• AGM-78 Standard
• pro vlastní ochranu mohli nést AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder.

F-4G byla posledním modelem Phantomu v aktivní službě u USAF. Ze služby byla vyřazena v roce 1996. Její roli převzaly letouny F-16C Block 50/52 vybavené systémem HTS (HARM Targeting System).

RF-4E vstoupila do služby jako nejmodernější exportní průzkumná varianta počátkem roku 1971. Na rozdíl od americké RF-4C, která využívala starší konstrukční prvky, byla RF-4E postavena na modernějším draku verze F-4E, což jí poskytovalo vyšší tah a lepší letové vlastnosti.

Hlavní rozdíl oproti bojové verzi E byl v prodlouženém, aerodynamicky čistém nosu, kde místo kanónu a radaru APQ-120 byla umístěna sada kamer a senzorů:

• Sekce 1 (přední část) - byl zde umístěn kompaktní radar pro sledování terénu AN/APQ-99 (později AN/APQ-172) a kamera pro čelní šikmé snímkování.
• Sekce 2 (střední část) - nacházely se zde vertikální a panoramatické kamery.
• Sekce 3 (zadní část) - nacházely se zde boční šikmé kamery nebo mapovací kamery. Umožňovaly fotit cíle vzdálené několik kilometrů od trasy letu.

Izrael začal Phantomy odebírat v září 1969 (operace Peace Echo I). Pro Izraelské letectvo to byl obrovský skok – získali stroj, který unesl více bomb než celá letka jejich dosavadních letounů Ouragan.

Specifické úpravy:

• Standardní F-4E od USAF měly na hřbetě za kabinou otvor pro tankovací ráhno. Izraelci však používali systém "Probe and Drogue". Proto na pravou stranu přední části trupu namontovali fixní (ale odnímatelný) tankovací nástavec.
• systém RWR a rušící kontejnery byly nahrazeny izraelskými od společnosti Elta.

Zbraňové systémy:

• Shafrir II a Python 3/4: Vlastní rakety vzduch-vzduch, které byly v blízkých soubojích často spolehlivější než tehdejší Sidewindery.
• Gabriel III: Izraelská protilodní střela ve verzi vzduch-země.
• Popeye (AGM-142): Masivní a extrémně přesná střela s TV naváděním, kterou Izrael pro Phantomy vyvinul a později ji od nich koupila i USAF a Jižní Korea.

V 70. letech platila pro Německo určitá politická omezení (kvůli Druhé světové válce) a také finanční. Phantomy pro Německo byly tedy méně vybavené, nicméně v souladu s německým požadavkem na čistě defenzivní denní stíhací letoun. Letouny byly objednány v rámci programu Peace Rhine a Luftwaffe je začala přebírat v letech 1973–1975. Letouny dostaly označení F-4F.

Rozdíly:

• F-4F měl snížený dolet díky absenci jedné vnitřní nádrže. Hmotnost se snížila cca o 1500 kg, a díky tomu byl F-4F více obratnější.
• Letouny postrádali vybavení na navádění raket středního dosahu AIM-7 Sparow. Neměli ozařovač cílů. Letouny byly odkázány pouze na střely krátkého dosahu Sidewinder a na kanon.
• Radar AN/APQ-120 byl upraven, postrádal pokročilé režimy pro útoky na zem.

Shablul - šnek

Jednalo se o tři letouny F-4E, které byly v USA (společností General Dynamics) přestavěny na speciální průzkumníky s obrovským nosem (označení G-139). V tomto 5m dlouhém nose byla umístěna speciální kamera HIAC-1 LOROP s ohniskovou vzdáleností 66 palců.

Označení exportní varianty pro Izrael. Oref oproti základní variantě mohl nést výzbroj - střely Shafrir 2 a později Python 3.

V rámci programu Peace Eagle Japonsko zakoupilo celkem 140 letounů. První dva byly vyrobeny v USA (McDonnell), zbývajících 138 kusů postavilo v licenci Mitsubishi Heavy Industries (poslední byl dodán v roce 1981 – byl to úplně poslední vyrobený Phantom na světě).

Z politických důvodů nemohli být japonské letouny vybaveny systémy pro útoky na pozemní cíle - byl odstraněn systém AN/AJB-7. Primární výzbroj byly jen rakety vzduch-vzduch AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder.

Letouny také postrádaly vybavení pro doplňování paliva za letu.

Şimşek - Blesk.

Modernizační program letounů F-4E, které neprošly modernizací. Modernizace proběhla u turecké společnosti Aselsan. Byly upraveny jen maličkosti, aby letouny byly schopné fungovat i v 21. století. Integrovala se digitální komunikace (rádia MXF-484) a moderní navigace LN-100GT (INS/GPS).

(Avionics Upgrade Program)

Program byl znám také jako Peace Icarus 2000. Smlouva byla podepsána v roce 1997 a modernizace probíhala v řeckém HAI ve spolupráci s německou DASA (dnešní Airbus).

Do letounu byl integrován radar AN/APG-65GY, který umožnil použití střel AIM-120 AMRAAM. Proběhla také integrace střel krátkého dosahu IRIS-T (navádějí se přes přilbový zaměřovač).

Letoun má integrován kontejner Litening a díky tomu může používat laserem naváděné pumy.

V kokpitu byl nainstalován nový HUD displej, dva MFD displeje. Ovládání bylo dle systému HOTAS.

Slovo „Kai“ v japonštině znamená „vylepšený“. Program modernizace začal v roce 1984 (první let prototypu), ale do řadové služby se modernizované stroje dostaly až v roce 1989.

• Letouny dostaly nový radiolokátor používaný u F-16 AN/APG-66J modifikovaný pro JASDF.
• Integrovaly se moderní japonské střely vzduch-vzduch krátkého dosahu AAM-3 a robustní japonské protilodní střely ASM-1 a ASM-2.
• Pro navigaci byl použit modernější digitální systém inerciální navigace LN-39.
• V kokpitu byl použit modernější HUD od společnosti Kaiser.
• Byla navrácena možnost tankování za letu.

(Improved Combat Efficiency)

V 80. letech se situace v Německu změnila. Luftwaffe potřebovala moderní stíhač, který by vydržel do příchodu nově vyvíjeného letounu Eurofighter Typhoon.

Do letounu byl nainstalován nový radar AN/APG-65 z letounu F/A-18 Hornet a integrace podpory střel AIM-120 AMRAAM. Tím se z letounu stal ekvivalent 4. generace.

Dále letoun dostal digitální sběrnici Mil-STD-1553 a navigační systém INS H-423 od společnosti Honeywell.

V 80. letech Izrael provedl rozsáhlou modernizaci nazvanou Kurnass 2000. Díky tomuto upgradu byl letoun schopný konkurovat strojům 4. generace.

Drak letounu byl vystužen a byla přepracována celá elektroinstalace:

Upgrade avioniky:

• Původní AN/APQ-120 byl nahrazen moderním víceúčelovým radarem Norden AN/APG-76. Ten umožňoval mapování terénu s vysokým rozlišením (SAR) a sledování pohyblivých cílů na zemi.
• Instalace HUD (průhledového displeje) od firmy Elbit a multifunkčních barevných displejů pro navigátora.
• lepší hardwarová podpora střel AGM-142 Popeye.

V druhé polovině 70. let Luftwaffe přehodnotila svou strategii. Uvědomili si, že neozbrojený průzkumník je v moderním konfliktu příliš zranitelný a nevyužitý. Proto byl spuštěn program ASSTA (Avionik-System-Struktur-Technische-Anpassung).

• Letouny dostaly zbraňové počítače a kabeláž pro nesení pum (např. kazetové pumy BL755) a především řízených střel AGM-65 Maverick.
• Vylepšení kamerových systémů a instalace modernějších systémů elektronického boje (ECM) pro přežití v husté síti sovětské PVO.
• Datalink

Turecko

Turecko letouny v letech 1992 až 1994 dostalo od Německa jako vojenskou pomoc.

Řecko

Řecko dostalo letouny stejně jako Turecko od Německa jako vojenskou pomoc.

Řecko na letouny integrovalo francouzský kontejner ASTAC od společnosti Thomson-CSF (nyní Thales). Tento systém udělal z RF-4E specialistu na ELINT (Electronic Intelligence). Letoun mohl létat podél hranic nebo nad mořem a pasivně sbírat data o nepřátelských radarech, určovat jejich přesnou polohu a typ, aniž by sám cokoli vysílal.

Isik - Světlo

Označení modernizace za pčelem prodloužení životnosti:

• Drak letounu byl vyztužen.
• Modernizoval se kokpit - MFD displeje a nový HUD displej.
• Integrace moderních systémů ELINT (Electronic Intelligence) a SIGINT (Signals Intelligence). Letouny už jen nefotily, ale dokázaly detekovat a lokalizovat nepřátelské radary a vysílačky na velkou vzdálenost.
• Instalace moderní INS/GPS navigace.

F-4EJ předělané do průzkumné varianty. Veškeré vybavení pro průzkum bylo v přídavných podvěsných kontejnerech. Tato varianta byla více univerzální - letoun měl i kanon a mohl nést výzbroj.

Používané kontejnery:

• TAC Pod (Tactical Reconnaissance Pod): klasické kamery pro denní snímkování z různých výšek.
• LOROP Pod (Long Range Oblique Photography): velký kontejner s kamerou s velkým ohniskem.
• TACER Pod (Tactical Electronic Reconnaissance): kontejner pro elektronický výzkum (ELINT).

V polovině 90. let (smlouva 1995) stály turecké vzdušné síly (THK) před rozhodnutím: koupit nová letadla, nebo radikálně omladit Phantomy. Vybrali si druhou cestu. Za partnera si vybrali izraelský koncern IAI (Israel Aerospace Industries).

Hlavní změny:

• Úprava draku pro zvýšení životnosti. Staré analogové vedení bylo nahrazeno novou sběrnicí MIL-STD-1553B. Díky tomu se uspořila váha letounu - asi 600 kg.
• Radiolokátor byl vyměněn za izraelský EL/M-2032 s podporou SAR (syntetické apertury).
• Integrace podvěsného kontejneru ECM ELTA EL/L-8222.
• Byl modernizován kokpit MFD displeje a HUD EL-OP od společnosti Kaiser.
• Podpora zbraňových systémů: střely AGM-142 Popeye, tureckých střel s plochou dráhou letu SOM.

V roce 1987 Izrael testoval prototyp vybavený motory Pratt & Whitney PW1120. Letoun díky nim dostal neuvěřitelný výkon - dokázal létat nadzvukovou rychlostí bez použití přídavného spalování (supercruise). Projekt byl zastaven, byl drahý a také byla velká obava ze strany USA, že by Super Phantom konkuroval v exportu letounům F-15 a F-16.