Grumman F-14 Tomcat je americký dvoumotorový nadzvukový palubní stíhací letoun s měnitelnou geometrií křídel, který byl vyvinut pro operace z letadlových lodí amerického námořnictva (US Navy). Byl navržen pro vybojování vzdušné převahy a dálkovou obranu flotily, schopný detekovat a ničit nepřátelské cíle na extrémní vzdálenosti, přičemž kombinoval vysokou rychlost přesahující Mach 2 s unikátním zbraňovým systémem střel AIM-54 Phoenix

Historie a vývoj

Vznik letounu Grumman F-14 Tomcat je úzce spjat s neúspěchem projektu General Dynamics F-111B, který měl původně sloužit jako společný letoun pro americké letectvo i námořnictvo. Americké námořnictvo (US Navy) však potřebovalo lehčí a obratnější stroj se schopností dlouhodobého hlídkování a ochranu flotily před sovětskými bombardéry a střelami s plochou dráhou letu.

Požadavky na nový letoun byly definovány v programu VFX (Visual Fighter Experimental) v roce 1968. Hlavním cílem bylo vytvořit stíhač pro vybojování vzdušné převahy a dálkovou obranu flotily. Společnost Grumman navrhla stroj s měnitelnou geometrií křídel, který dokázal efektivně operovat při nízkých rychlostech na letadlových lodích i při vysokých nadzvukových rychlostech v boji. Kontrakt na letoun byl udělen v lednu 1969.

F-14 Tomcat byl primárně navržen jako přímá náhrada za legendární, ale stárnoucí letoun F-4 Phantom II.. V průběhu své služby v US Navy byl od konce 90. let postupně nahrazován víceúčelovým letounem McDonnell Douglas (později Boeing) F/A-18E/F Super Hornet. Ačkoliv F-14 disponoval vyšší rychlostí a delším dosahem radaru, Super Hornet nabídl nižší provozní náklady a vyšší spolehlivost. Oficiálně byl Tomcat ze služby u amerického námořnictva vyřazen v roce 2006.

Cvičná varianta Tomcatů neexistovala. Piloti se učili přistávat na letadlové lodi na letounech T-2 Buckeye a TA-4J Skyhawk. Pak teprve přešli na výcvik na F-14.

Technický popis konstrukce

Tomcat je konstruován jako dvoumotorový hornoplošník se dvěma svislými ocasními plochami. Nejdůležitějším konstrukčním prvkem je křídlo s měnitelnou geometrií, jehož úhel šípu se automaticky mění v rozmezí 20° až 68° v závislosti na rychlosti letu (ovládané centrálním počítačem CADC). To umožňuje letounu vynikající manévrovatelnost při soubojích a stabilitu při přistávání na letadlových lodích.

Základní výzbroj tvoří jeden šestihlavňový rotační kanón M61A1 Vulcan ráže 20 mm na levé straně trupu. Externí výzbroj (až 6 100 kg) je nesena na čtyřech závěsnících pod trupem a dvou v kořenech křídel, nádrže se instalovaly na speciální závěsníky pod motory.

Přední podvozek je dvoukolový a je na něm umístěn katapultovací závěs. Sklápí se směrem dozadu. Při startu z letadlových lodí je schopen si přikleknout, což zlepšuje úhel náběhu při startu. Zadní podvozek je tvořen robustními nohami s jedním kolem, sklápí se směrem k letounu a kola se pootočí o 90 stupnů.

Tankovací sonda je umístěna na pravé straně kokpitu a je výsuvná. Využívá námořní systém Probe and drogue.

Zbraňový systém a střela AIM-54 Phoenix

Nejvýraznějším prvkem výzbroje F-14 byla těžká střela vzduch-vzduch dlouhého dosahu AIM-54 Phoenix. Letoun byl navržen tak, aby mohl nést až šest těchto střel (čtyři v polozapuštěných závěsnících pod trupem a dvě na pylonech v kořenech křídel).

  • Integrace s radarem AN/AWG-9 (F-14A/B): Původní analogový radar dokázal díky technologii Track-While-Scan (TWS) sledovat až 24 cílů současně a na 6 z nich navádět střely Phoenix v režimu poloaktivního i aktivního radiolokačního navedení na vzdálenost přesahující 150 km.
  • Integrace s radarem AN/APG-71 (F-14D): Novější digitální radar ve verzi Super Tomcat plně převzal a vylepšil schopnosti svého předchůdce. AN/APG-71 byl s verzí AIM-54C (vylepšená digitální varianta střely) plně kompatibilní. Díky vyšší rychlosti procesorů a digitálnímu zpracování signálu dokázal radar cíle lépe filtrovat z pozadí a byl odolnější proti elektronickému rušení, což zvyšovalo pravděpodobnost zásahu střelou Phoenix na maximální vzdálenost.

Průzkumný kontejner TARPS

(Tactical Airborne Reconnaissance Pod System) TARPS byl masivní, téměř 5 metrů dlouhý a 800 kg vážící kontejner (pod), který se upevňoval pod trup letounu na pravou zadní závěsnou stanici (pozice č. 5), kde jinak bývaly střely Phoenix nebo Sparrow. Kontejner obsahoval tři hlavní senzory:

  • KS-87B: Klasická kamera pro vertikální nebo šikmé snímkování (pohled dopředu nebo dolů). Používala se pro detailní snímky konkrétních cílů.
  • KA-99: Panoramatická kamera snímala terén od obzoru k obzoru („rotující“ čočka). Byla ideální pro mapování velkých ploch nebo pobřeží z nízkých výšek.
  • Infračervené čidlo AN/AAD-5, které umožňovalo průzkum v noci nebo skrze maskování tím, že detekovalo tepelné stopy (např. běžící motory tanků nebo letadel na zemi).

TARBS byl poprvé nasazen v roce 1981. Letouny varianty F-14A/B musely být speciálně upraveny, varianta F-14D měla integraci již od uvedení do služby.

Varianty a verze

F-14A

F-14A představuje základní operační verzi, která definovala schopnosti námořního stíhače po celou dobu studené války. Zatímco drak letounu a motory TF30 tvořily fyzický základ, jeho skutečná síla spočívala v tehdy revoluční a komplexní elektronické výbavě, která umožňovala vedení boje za hranicí viditelnosti.

F-14A byla vybavena analogovou a ranou digitální architekturou, která byla ve své době nejvýkonnějším systémem instalovaným do stíhacího letounu:

Primárním systémem byl radar AN/AWG-9 pracující v pásmu X. Šlo o první systém schopný sledovat až 24 cílů a současně útočit na 6 z nich. Radar využíval unikátní vakuové elektronky a byl schopen detekovat bombardéry na vzdálenost přes 200 km.

Pro vlastní ochranu byl letoun vybaven varovnými přijímači (RWR). Jednalo se o kombinaci systémů AN/ALR-45 (pro detekci a identifikaci radarů) a AN/ALR-50 (pro varování před raketami naváděnými radarem). Tato dvojice poskytovala pilotovi vizuální a zvukové varování o směru a typu hrozby. Letoun byl vybaven vestavěnou rušičkou AN/ALQ-100 (později modernizovanou na AN/ALQ-126) pro rušení nepřátelských radarů. Výmetnice klamných cílů a světlic AN/ALE-29 (později AN/ALE-39) byly integrovány do spodní části trupu poblíž motorů, umožňující manuální nebo poloautomatické vypouštění.

Rané verze měly pod přídí nainstalovaný infračervený senzor AAA-4 IRST, který byl u pozdějších sérií nahrazen televizním kamerovým systémem Northrop TCS pro vizuální identifikaci cílů na velkou vzdálenost.

Základní varianta

F-14A
Uživatelé:
  • Spojené státy americké - Námořnictvo Spojených států amerických (1972 – 1995)
Technické parametry ▼
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Délka (m) 19.1
Rozpětí maximální (m) 19.55
Rozpětí minimální (m) 11.65
Výška (m) 4.88
Plocha křídel (m²) 54.39
Hmotnost prázdná (kg) 18191
Hmotnost vzletová maximální (kg) 32805
LETOVÉ PARAMETRY
Dolet (km) 3220
Dostup (m) 15200
Rychlost maximální (km/h) 2485
POHONNÁ JEDNOTKA
Označení motoru Pratt & Whitney TF30-P-412A
Počet motorů 2
Tah bez přídavného spalování (kN) 54.9
Tah s přídavným spalováním (kN) 93

Modernizace

F-14A Bombcat
Uživatelé:
  • Spojené státy americké - Námořnictvo Spojených států amerických (1996 – 2004)

Integrace zaměřovacího kontejneru LANTIRN, což umožnilo Tomcatu přesně shazovat laserem naváděné bomby. Odsud pochází i neoficiální název Bombcat.

F-14A upgrade
Uživatelé:
  • Spojené státy americké - Námořnictvo Spojených států amerických (1994 – 2004)

Stroje dostaly nový výstražný radarový přijímač AN/ALR-67 (nahradil oba starší přijímače), digitální navigační systém GPS a úpravy draku pro prodloužení životnosti.

Exportní varianty

F-14A-GR
Uživatelé:
  • Írán - Íránské královské letectvo (1976 – 1979)
  • Írán - Vzdušné síly Íránské islámské republiky (1979 – 2012)

Íránská verze F-14A-GR zahrnovala mírně odlišnou sadu avioniky. Z politických důvodů byl odstraněn utajovaný datový spoj Link-4A a některé prvky kódované komunikace, které v té době používalo pouze US Navy. Přesto zůstal radar AN/AWG-9 i systém Phoenix v plné konfiguraci.

Zahraniční modernizace

F-14AM
Uživatelé:
  • Írán - Vzdušné síly Íránské islámské republiky (2012 – současnost)

Modernizovaná verze F-14AM (Modernized) vznikla v rámci projektu Shahid Babaei přímo v Íránu. V roce 1979 došlo ke změně režimu a Írán se již nedostal k americkým technologiím.

Írán je již jediným uživatelem, kde se F-14 nachází v aktivní službě.

Avionické systémy:

  • Původní analogové systémy byly nahrazeny digitálními bloky domácí výroby. Došlo k výměně kabeláže a instalaci nových multifunkčních displejů.
  • Radar AN/AWG-9 byl modernizován íránskými komponenty, které mají vyšší odolnost proti rušení a delší dosah. Byl instalován i nový systém varování před radarovým ozářením (RWR).

Integrace střel:

  • Fakour-90 (Íránská verze střely Phoenix s moderní naváděcí hlavicí).
  • Ruské střely krátkého dosahu R-73E.
  • MIM-23 Hawk - upravené pozemní rakety pro vzdušný boj.

F-14B

Tato varianta vznikla primárně za účelem vyřešení největší slabiny verze A – nespolehlivých a poddimenzovaných motorů TF30. Nové motory General Electric F110 přinesly drastické zvýšení tahu, bezpečnosti a umožnily letounu operovat z letadlových lodí s mnohem vyšší rezervou výkonu. Původně byla tato verze označována jako F-14A Plus, v roce 1991 však byla přeznačena na F-14B.

Díky instalaci motorů F110 došlo k viditelné změně na zádi letounu. Nové motory nevyžadovaly složité uzavírací segmenty trysek, které měly motory TF30, a samotné motorové gondoly byly mírně prodlouženy o 28 cm, aby se přizpůsobily odlišné délce a uchycení jednotek General Electric.

Ačkoliv si F-14B ponechala původní výkonný radar AN/AWG-9 z verze A, její vnitřní elektronická výbava byla modernizována na úroveň odpovídající hrozbám konce 80. let:

  • Na rozdíl od první varianty byl u verze B již standardem digitální systém varování před radarovým ozářením (RWR) AN/ALR-67, který poskytoval mnohem přesnější identifikaci nepřátelských systémů PVO.
  • Vylepšený systém aktivního elektronického rušení (ECM) AN/ALQ-126B, který byl plně integrován do draku letounu a sloužil k oklamání modernějších sovětských protiletadlových raket.
  • Modernizovaný systém řízení palby AN/AWG-15, který umožňoval lepší integraci s digitálními subsystémy, ačkoliv hlavní radar zůstal analogový.
  • Instalace modernějšího inerciálního navigačního systému (INS), který zlepšil přesnost navigace nad volným mořem bez potřeby externích radiomajáků.

Základní varianta

F-14B
Uživatelé:
  • Spojené státy americké - Námořnictvo Spojených států amerických (1987 – 1996)
Technické parametry ▼
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Délka (m) 19.1
Rozpětí maximální (m) 19.55
Rozpětí minimální (m) 11.65
Výška (m) 4.88
Plocha křídel (m²) 54.39
Hmotnost prázdná (kg) 19050
Hmotnost vzletová maximální (kg) 33724
LETOVÉ PARAMETRY
Dolet (km) 3220
Dostup (m) 16150
Rychlost maximální (km/h) 2485
POHONNÁ JEDNOTKA
Označení motoru General Electric F110-GE-400
Počet motorů 2
Tah bez přídavného spalování (kN) 73.9
Tah s přídavným spalováním (kN) 120.9

Modernizace

F-14B upgrade
Uživatelé:
  • Spojené státy americké - Námořnictvo Spojených států amerických (1996 – 2006)

Modernizace do letounu přinesla hlavně digitalizaci:

  • Instalace digitální sběrnice MIL-STD-1553B a taktický programovatelný počítač pro řízení.
  • Inertní navigace byla doplněna systémem GPS.
  • V kokpitu se objevily obrazovky, které nahradily některé staré analogové budíky (zejména u RIO vzadu).
  • Integrace kontejneru LANTIRN AN/AAQ-25, čímž se ze stíhače stal plnohodnotná úderná platforma (Bombcat).

F-14D

F-14D Super Tomcat byla poslední produkční verzí. Šlo o komplexní digitální přestavbu letounu, která kombinovala výkonný pohon z verze B s úplně novou sadou senzorů a avioniky. Tato varianta byla vrcholem evoluce typu a umožnila Tomcatu efektivně operovat v prostředí moderního digitálního bojiště.

Verze D znamenala přechod od analogových systémů k plně digitálnímu prostředí, což dramaticky zvýšilo přesnost zbraňových systémů:

F-14D je vybaven novým digitálním radarem AN/APG-71, který nahradil starší AWG-9. Byl odvozen z radaru APG-70 (používaného u F-15E) a nabízel výrazně vyšší rychlost zpracování dat, lepší dosah a schopnost detekovat cíle s malým radarovým odrazem (stealth).

  • Dvojité pouzdro umístěné pod nosem obsahuje kombinaci infračerveného senzoru IRST (Infra-Red Search and Track) a televizního systému TCS. To umožnilo letounu pasivně (bez zapnutí radaru) vyhledávat a identifikovat cíle na velké vzdálenosti.
  • Letoun měl integrován pokročilý digitální varovný přijímač (RWR) AN/ALR-67 (V)2 s vysokou schopností analýzy signálu a prioritizací hrozeb.
  • Integrace digitálního datalinku JTIDS (Link 16) umožnila letounu sdílet obraz situace v reálném čase s ostatními letouny, loděmi a systémy AWACS bez nutnosti hlasové komunikace.

Kromě elektroniky přinesla verze D i několik zásadních mechanických a vnitřních vylepšení:

  • Původní vyhazovací sedadla Martin-Baker GRU-7A byla nahrazena modernějšími sedadly Martin-Baker SJU-17(V) NACES (Naval Aircrew Common Ejection Seat), která byla plně digitálně řízená a bezpečnější pro posádku v širším spektru rychlostí.
  • Pilot i operátor zbraňových systémů (RIO) obdrželi nové multifunkční displeje (MFD), které nahradily řadu analogových přístrojů a umožnily lepší zobrazení dat z radaru a zaměřovacích kontejnerů.
  • Letoun byl vybaven systémem OBOGS pro generování kyslíku přímo z motorového vzduchu, což eliminovalo potřebu plnění kyslíkových lahví a prodloužilo operační vytrvalost.

Základní varianta

F-14D Super Tomcat
Uživatelé:
  • Spojené státy americké - Námořnictvo Spojených států amerických (1990 – 2006)

Celkem bylo vyrobeno pouze 37 nových kusů, dalších 18 vzniklo přestavbou ze starších verzí, ty se označovali F-14D(R).

Technické parametry ▼
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Délka (m) 19.1
Rozpětí maximální (m) 19.55
Rozpětí minimální (m) 11.65
Výška (m) 4.88
Plocha křídel (m²) 54.39
Hmotnost prázdná (kg) 18951
Hmotnost vzletová maximální (kg) 33724
LETOVÉ PARAMETRY
Dolet (km) 3220
Dostup (m) 16150
Rychlost maximální (km/h) 2485
POHONNÁ JEDNOTKA
Označení motoru General Electric F110-GE-400
Počet motorů 2
Tah bez přídavného spalování (kN) 73.9
Tah s přídavným spalováním (kN) 120.9